Císařská provincie Ostoja… Že jste o ní nikdy neslyšeli?.. Ále. Určitě ano… No ták, namáhejte si hlavičky… Pořád nic? Tak já vám pomůžu… Jak se jmenuje nejvýchodnější provincie Císařství?.. Ne, není to Bemigana. Je to Kastinela, ležící na ostrově Etaris. Mno, tedy… Ostrově… Za tenhle název by vám nejeden nemytý východňár namlátil pěstí, ale jak jinak chcete pojmenovat kus země, který je příliš malý na to, aby to byl kontinent, a příliš velký, abyste mu říkali ostrov? Možná sál, ale na to je je zase příliš blízko Nemis a příliš málo exotický. Takže mu budeme říkat ostrov, a východňáři ať se poserou… Nuže, a nad touhle Kastinelou, od ní oddělenou mořem, a od zbytku ostrova Šeravými horami, leží Ostoja.

A proč že by vás teda měla tahle Ostoja zajímat? No, určitě jste slyšeli o takové malé události, která se odehrála cirka před deseti lety, a které se dnes říká Kakofonie. Určitě jste taky slyšeli, že tahle Kakofonie měla, krom zmizení všech nám známým druhů magie, taky za následek různé přírodní katastrofy. Zemětřesení, při kterých se prý do země propadla celá města, tisícileté povodně, a tak dále. A podobné potíže se nevyhnuly ani Ostoje… Ale to bych předbíhal. Ono totiž na Ostoje je mnohem zajímavější něco, co se tam údajně odehrálo mnohem dříve.

Chápu, že problémy výchoďnárů nikoho moc nezajímají, a ve stínu událostí posledních let už naprosto zanikají. Nicméně… V téhle Ostoje prý před sto lety, plus mínus nějaké to desetiletí, zmizelo z nebe žluté slunce. Jo. Prostě si tak Kiara s Emnirem během Snoubení putovali ruku v ruce po nebi, a najednou “Puf!”, a Kiara nikde. Prý se tehdy Emnir náramně zlobil, když Kiaru hledal. Chvíli žhnul jako tisíc sluncí, potom zase blednul, jako by se snad bez dámy svého srdce chystal zemřít. Každopádně ať dělal co dělal, Kiaru nenašel, a na nebi zůstal osamocen… Říkáte si, že by si toho všimli lidé všude jinde na Nemis? No, právě že ne. Dokonce ani jinde na Etaris nikdo nic neviděl. Všude jinde si božská Slunce dál pokračovala ve své nebeské pouti, jako by se nic zvláštního na jejich cestě nestalo… No a takhle to tam prý chodí až do dneška. Nejeden učenec, ba i mistr lóže čarodějné, se tam prý vypravil a zkusil přijít této záhadě na kloub, ale nikdo z nich na nic nepřišel… A pokud ano, nechal si to pro sebe. Netřeba asi zdůrazňovat že takováto událost se stala trnem v oku zejména Církvi, která ztrátu Kiary na nebi nad Ostojou považovala za jasné znamení nepřízně Sluncí a působení Digorlinových přisluhovačů. Ale ani hlasitá kázaní kněžích ani dvě Solaridy nedokázaly vrátit provincii za Šeravými horami do starých kolejí a Ostoja tak byla nazvána zemí věčného pokání a Očistcem pro hříšníky. Stále však součástí Říšského uspořádání.

Dokážu porozumět tomu, že ne všichni jste zběhlí v umění lékařském, nebo životavědném, ale asi si každý z vás dokáže představit, jaké to asi je, žít den co den v šerosvitu rudého slunce, a den co den vyhlížet životodárný svit Kiary. Ano, chápu, že Emnir je mocným patronem válečníků, a že duch pravého říšana je pevný a nezlomný, ale když už nic, bez životodárného svitu Kiary začnou chřadnout rostliny a zvířata, a i tu nejpevnější vůli jednou zlomí hlad. V Ostoje tak došlo k obrovskému exodu, a lidé v průběhu desetiletí utíkali po tisících, někteří dříve, a někteří později. A přesto však Ostoja nadále stojí, a i nadále je pevnou součástí Říše… Tedy alespoň tak pevnou, jak taková prdel světa může být…

Ono totiž duch lidský není jen pevný a nezlomný, ale hlavně tvrdohlavý. A čím víc jdete na východ, tím víc to platí. I přes všechna příkoří, která život pouze pod Emnirem nese, se našli tací, a nebylo jich málo, kteří odmítli své domovy opustit, a postupně přivykli a přizpůsobili se životu pod rudým sluncem… Mno… A potom je tu praktičnost… A ta přivedla do Ostoje i nějaké nové lidské obyvatele… Ono totiž když vám samotná božská Slunce nadělí nehostinné místo, jakým Ostoja je, proč toho nevyužít, a neposlat tam na… řekněme… ozdravný pobyt lidi, které sice nemůžete po právu zabít, ale chcete se jich nějak elegantně zbavit. Obzvláště Církev si pak v této formě odměny libovala. A pak je tu samozřejmě ještě další druh lidí, a to takových, kteří si myslí, že oko říšského práva v Emnirově pološeru nevidí, a že jeho ruka do těch míst nedosáhne.

Ostoja po Kakofonii…

No a co že se tam tedy stalo po Kakofonii? Nu, krom klasických povídaček o zemských puklinách až do nitra samotné Nemis, ze kterých se vydrala na povrch krvelačná monstra, se proslýchá cosi o novém vedení samotné provincie. Prý tamní učenci, i když učenci bude bude oproti říšským standardům nejspíš silné slovo, objevili nějaký nový druh magie. Takový, který nevyžaduje sílu hvězd, Sluncí, ani Podsvětí. Dokonce se cosi šušká o tom, že tento nový druh moci je k dispozici každému, kdo je ochoten ho přijmout, ať už má nějaké nadání, nebo ne. No a tito noví mágové se prý poměrně rychle infiltrovali do starých zkostnatělých mocenských struktur a nastolili nový řád. Co je na tom všem pravdy nikdo pořádně neví, Říše před deseti lety padla a její pilíře v podobě Konsorcia a Církve padly s ní, a to co zbylo je jen zahnívající mrtvola v posledních smrtelných křečích, nezůstal nikdo kdo by mohl tyto události prošetřit, či jinak zasáhnout… tedy alespoň zatím. Jisté ale je, že ať už tam teď vládne kdokoliv, stále se hlásí být říšskou provincíí, a stále tam, zdá se, udržuje poměry jako před Kakofonií. A tak, to co bylo poslední více než století místem utrpení a vyhnanství, místem kam se stahoval odpad Císařství, se v chaosu posledních let zdá stávat téměř výspou civilizace.