Bestia je rozlehlé markrabství jihozápadního Nemis, které se během staletí stalo místem pro lidi, s nimiž si Říše nevěděla rady. Přicházeli sem do řízeného exilu zločinci, dlužníci, političtí odpůrci, dezertéři, nepohodlní šlechtici i celé rodiny zatížené proviněním předků. Byli to lidé, kteří se zpravidla nějak vykoupili z trestu smrti, měli konexne nebo jejich přečin nebyl tak závažný.

Formálně šlo o řádnou součást Říše, prakticky však Bestia vždy stála jednou nohou mimo její civilizovaný svět. Už starší spisy naznačují, že zde císařská moc skutečně ovládala jen část země a že obyvatelstvo bylo podřízeno mnohem tvrdšímu režimu než lidé ve většině ostatních říšských zemí.

Za stovky let deportací však vzniklo něco, co Kavala nikdy neplánovala. Z lidí přivezených ze všech koutů kontinentu se vytvořil vlastní národ. Bestijci nejsou národem spojeným společným předkem, ale společnou zkušeností. Jejich děd mohl být Ekarinec, babička Mesmeřanka, praděd popravený regantský pirát a matčina rodina mohla pocházet ze Zalukanska. Po několika generacích na tom přestalo záležet. Bestia se stala jejich domovem.

Základní údaje

Krajina

Bestia leží v suchém savanovém pásu jižního Nemis. Velkou část země tvoří otevřené pláně porostlé vysokou trávou, křovinami a roztroušenými stromy. V období dešťů se krajina na několik měsíců zazelená, vyschlá koryta se naplní a nížiny se mohou změnit v rozsáhlé mokřady. Během suché části roku tráva zežloutne, řeky se stáhnou do užších koryt a nad cestami se celé týdny drží prach.

Bestia není neúrodná v absolutním smyslu, ale její zemědělství je mnohem závislejší na vodě než v Kolkaře nebo Valedoře. Osídlení se proto soustřeďuje kolem řek, studní a starých říšských cest. Mezi nimi mohou ležet desítky mil téměř prázdné krajiny.

Před Kakofonií byly císařské cesty jedním z hlavních prostředků kontroly země. Podél Drum vznikaly vojenské stanice, celnice, sklady, trestanecké kolonie a opevněná sídla. Kdo kontroloval cestu a vodní zdroje, kontroloval kraj.

Ani na vrcholu Říše však nebyla tato kontrola úplná. Velké části Bestie zůstávaly mimo každodenní dosah úředníků a vojáků. Kontinentální Šarpové, Kůže, nezávislé komunity a izolovaná panství zde žily způsobem, který měl s císařskými zákony jen málo společného. Staré bestijské podklady výslovně popisují zemi, v níž byla říšská kontrola vždy jen částečná.

Aberatské pohraničí

Na severozápadě zasahují do Bestie výběžky Aberat. Na rozdíl od Mesmeronu zde nevznikla civilizace hluboko uvnitř hor. Říše se do Aberat tlačila především proto, že pod jejich svahy leželo bohatství.

Vznikly zde železné a měděné doly, stříbrné žíly, lomy na vzácný kámen a menší naleziště podivných minerálů používaných alchymisty a mágy. Z hor se také získávaly houby, neobvyklé rostliny, části aberrací a další materiál, který měl ve vzdálených dílnách Konsorcia mnohonásobně vyšší cenu než v Bestii. A pracovní sílu nebylo nutné hledat - Říše ji měla v táborech.

Aberatské doly se tak staly jednou z nejhorších forem bestijského trestu. Úmrtnost byla vysoká už kvůli závalům, nemocem, prachu a špatné výživě. K tomu se přidávalo riziko, že horníci prorazí do dutiny nebo starší chodby, která nevznikla lidskou rukou. Říšská reakce byla zpravidla pragmatická. Nebezpečná část se zazdila, mrtví se odepsali a těžba pokračovala o několik set kroků vedle. Pro Říši byl bestijský trestanec levnější než drahý mesmeronský horník.

Trestanecké markrabství

Formálně byla Bestia císařským markrabstvím. Její šlechta držela půdu v lénu, vybírala dávky a poskytovala císaři vojáky stejně jako aristokracie v jiných zemích. Vedle feudální struktury však existovala druhá, mnohem temnější hierarchie: císařská trestanecká správa.

Ta vedla registry obyvatel, provozovala pracovní kolonie, hlídala pohyb trestanců a kontrolovala průchody ze země. Obyčejný člověk nemohl Bestii prostě opustit. K cestě mimo markrabství potřeboval dekret svého pána a hranice kontrolovaly císařské jednotky.

Právě tato dvojí vláda je pro starou Bestii charakteristická. Markrabě vládl zemi, ale Kavala mu nikdy zcela nedůvěřovala. Úředníci Registru, velitelé táborů a některé císařské posádky proto podléhali přímo centrální správě a mohli být do určité míry protiváhou místní aristokracie.

Kartiž a Velký registr

Správním srdcem tohoto systému byla Kartiž, opevněné vnitrozemské město ležící na křižovatce několika hlavních cest. Nešlo o největší ani nejbohatší město Bestie. Jeho význam spočíval v administrativě.

Uprostřed Kartiže stojí rozsáhlý komplex známý jednoduše jako Velký registr.

Po staletí sem putovaly kopie záznamů z táborů, panství, celnic a měst. Registr obsahoval jména, původ, příbuzenské vztahy, značky, rozsudky, pracovní přidělení, sňatky, narození, přesuny i úmrtí. Paradoxně tak mohla být Bestia jednou z nejdetailněji zdokumentovaných částí celé Říše, přestože její obyvatelé měli méně svobody než téměř kdokoliv jiný.

Úředník mohl otevřít svazek a během několika minut zjistit, kdo byl člověk před ním, proč jeho děd přišel do Bestie a komu podle zákona náleží jeho práce. Člověk byl položkou a jeho značka číslem stránky.

Velký registr byl od počátku oddělen od markraběcí správy. Jeho nejvyšší písaři podléhali Kavale a markrabě neměl volný přístup ke všem archivům. Některé části komplexu byly chráněny magií a nejcitlivější svazky ležely v hlubokých podzemních depozitářích.

To, co z Registru přežilo Kakofonii, je dnes jedním z nejcennějších pokladů Bestie.

Značky

Viditelnou podobou registru byl branding.

Na tělech trestanců a kontrolovaných osob se vypalovaly znaky vyjadřující jejich status, provinění, původ nebo pracovní zařazení. Systém během staletí nabyl složitosti, které dokázal správně číst jen zkušený úředník, ale základní značky poznával prakticky každý Bestijec. Značka nebyla pouhou připomínkou trestu. Byla společenskou identitou.

Člověk mohl mít jméno, rodinu a vlastní minulost, ale říšský systém ho viděl především prostřednictvím symbolu vypáleného do kůže.

Po Kakofonii mnoho registrů shořelo a zákony, které značkám dávaly význam, přestaly být vymahatelné. Jizvy ovšem zůstaly.

Dnes lze v Bestii potkat sedmdesátiletého muže, který byl jako dítě označen kvůli provinění svého otce, vedle dívky narozené po Kakofonii, která žádnou značku nikdy nedostala. Oba jsou Bestijci.

Bestijština

Právě v takovém prostředí vznikla bestijština.

Základem je říšská norma, ale během generací do ní pronikla slova a obraty z prakticky všech jazykových oblastí Nemis. Starší podklady už přímo popisují bestijský dialekt jako řeč složenou z výrazů pocházejících ze všech koutů Říše a zdůrazňují schopnost Bestijců napodobovat cizí dialekty.

Bestijština je rychlá, hrubá a velmi slangová. Slova se zkracují, koncovky mizí a původně cizí výrazy se používají v nových významech. Velkou část významu nesou tón, situace a gesto. Nadávky tvoří téměř samostatný jazyk a mnohé mohou podle kontextu vyjadřovat urážku, obdiv i přátelství.

Bestijec je zároveň často překvapivě dobrý v rozpoznávání cizích přízvuků. V zemi, kde bylo běžné vyrůstat mezi lidmi z několika různých regionů, nebyl jazyk akademickou disciplínou, ale nástrojem přežití.

Stejně důležitá je kultura přezdívek. Oficiální jméno člověku napsal úředník do registru. Přezdívku mu dali ostatní.

A mezi Bestijci má druhé často větší váhu.

Kapitánka Ortimay, známá z událostí na Chultu, není významnou postavou bestijských dějin, ale její vystupování dobře ukazuje, jak Bestijec působí mimo svou zemi. Její reakce na dovolávání se říšského práva — „Říšský zákony říšanům!“ — velmi dobře vystihuje místní vztah k autoritě.

Bestijská šlechta

Také místní šlechta je produktem vyhnanství. Některé rody byly do Bestie poslány v nemilosti, jiné získaly půdu za službu v nebezpečné provincii a další vyrostly z důstojnických či správních rodin. Během generací se rozdíl mezi potrestaným aristokratem a legitimním bestijským pánem rozmazal.

To však neznamenalo větší soucit s poddanými. Starší popis Bestie přímo zmiňuje neoblíbenou a frustrovanou aristokracii, která si vlastní postavení často vybíjela na rolnících a nevolnících.

Bestijský rytíř se zároveň výrazně liší od dvorního rytíře z Valedory. Vyrůstá ve světě dlouhých vzdáleností, horka, prachu a nestabilní hranice. Jeho družina má zpravidla více průvodců, stopařů a praktických bojovníků a méně ceremoniálního personálu. Může objet turnaje stejně jako šlechtic kdekoliv jinde, ale doma musí umět chránit studnu, doprovodit karavanu nebo vést trestnou výpravu proti banditům.

Lóže Vůle

Sídlo Konsorcia v Bestii patřilo Lóži Vůle.

Její obor byl na papíře respektabilní. Mistři zkoumali lidskou paměť, emoce, rozhodování, traumata, poslušnost a schopnost mysli odolávat vnějšímu vlivu. Pracovali na léčbě psychických poruch, metodách uklidnění násilných jedinců, ochraně před mentální magií a způsobech, jak stabilizovat člověka po těžkém traumatu.

Právě proto byli mistry enchantmentu.

Bestia jim poskytovala něco, co v žádné jiné zemi neměli v takovém množství: lidi, jejichž souhlas nikoho příliš nezajímal.

Trestanci byli vybíráni podle údajů z Registru. Mistři mohli studovat, jak dlouho vydrží vytvořená vzpomínka, zda lze potlačit agresi, jestli lze člověku odebrat strach, vytvořit poslušnost nebo nahradit část jeho identity jinou.

Vše bylo možné obhájit jako výzkum.

A někdy dokonce jako léčbu.

Lóže měla sídlo nedaleko Kartiže právě proto, aby měla snadný přístup k registrům i transportům trestanců. Vztah mezi oběma institucemi byl natolik těsný, že v bestijském slangu vzniklo úsloví, podle něhož Registr rozhodne, kdo jsi, a Vůle rozhodne, zda si to budeš pamatovat.

Dušeznalci do tohoto rámce nepatří. Jejich zájem směřoval k člověku jako společenské bytosti, k organizaci společnosti a otázce jejího budoucího vývoje; jejich přirozeným prostředím byla Valedora a samotné politické centrum Říše. Lóže Vůle se naproti tomu zabývala jednotlivcem a manipulací s jeho myslí.

Prachovina

Severovýchodní Prachovina je jednou z nejdrsnějších oblastí země. Její krajinu tvoří vysychající řeky, prašné pláně, bahnité nížiny a trosky starých cest, pevností a pracovních zařízení. Právě zde byl trestanecký systém mimořádně silný a po jeho zhroucení zůstalo mnoho komunit téměř bez jiné politické tradice.

Prachovinou prochází starý Drum Šeracha a nacházejí se zde místa jako Černá ohrada, Starý Biljeg, Tiché Grlo, Šeptiny, Katedrála kostí, Trikolca, Kapija Prachoviny, Severní Dvorce nebo Blatné pole.

Po Kakofonii se právě Prachovina stala krajinou, kde cenu mají voda, cesta a informace. Jedním z lidí, kteří to pochopili nejlépe, je Drezhak. Bývalý bachař si dokázal zajistit část starých registrů a kolem Katedrály kostí vybudoval vlastní mocenskou síť.

Nemá Velký registr.

Má ale dost z něj na to, aby lidem připomínal, že minulost může být stále zbraní.

Černé obory

Západní a středozápadní část Bestie tvoří Černé obory, rozsáhlá savana procházející směrem k Aberatám do kamenitějšího kraje. Jméno pochází z pásů tmavé půdy a porostů starých stromů, jejichž kmeny pravidelné savanové požáry barví do černa.

Černé obory byly před Kakofonií oblastí velkých pasteveckých panství. Choval se zde dobytek, koně a odolná tažná zvířata. Skutečnou hodnotou krajiny však byla voda. Studna nebo pramen mohly být cennější než celé míle pastvin a spory o vodní práva patřily k nejčastějším příčinám lokálních válek.

Směrem k Aberatám přibývaly doly, trestanecké kolonie a opevněná sídla. Právě tady se svět pastevců setkával se světem horníků a vězňů.

Po Kakofonii se oblast rozpadla mezi staré šlechtické rody, pastevecké komunity a ozbrojené jezdecké skupiny. Někteří jejich velitelé stále používají staré šlechtické tituly, přestože jejich skutečné panství tvoří jen několik studní, stovky jezdců a stáda putující za deštěm.

Slaná pánev

V jižním vnitrozemí leží Slaná pánev, rozsáhlá nížina sezonních jezer, solných polí a bahnitých mokřadů. Během období dešťů může voda pokrýt desítky kilometrů krajiny. Po jejím ústupu zůstávají bílé pláně soli a vysušené bahno.

Sůl byla pro Říši příliš cenná, než aby kraj nechala nevyužitý.

Právě zde vznikly některé z nejhorších pracovních kolonií Bestie. Horko, oslepující světlo, nedostatek vody a jemný solný prach ničily lidské tělo pomalu a spolehlivě.

Po Kakofonii některé kolonie zanikly. Jiné jejich obyvatelé převzali a změnili v samostatná sídla.

Sůl však zůstala stejně cenná jako dříve.

Dnes může člověk ovládající jedinou dobrou studnu a několik solných polí disponovat větším bohatstvím než rytíř vlastnící desetkrát větší území.

Rozlámané pobřeží

Západní pobřeží Bestie tvoří Rozlámané pobřeží, členitá krajina útesů, lagun, mangrovových zátok, bahnitých ostrovů a mělkých průlivů. Extrémní přílivy Nemis zde mění geografii během jediného dne a místní lodivodi rozeznávají cesty, které na mapě prakticky nelze zaznamenat.

Říše zde nikdy neměla skutečnou kontrolu mimo několik přístavů a pevností. Pobřeží bylo domovem rybářů, pašeráků, pirátů a Šarpů. Některé komunity se vůči císařské správě chovaly jako poddaní pouze ve chvíli, kdy v zátoce kotvila válečná loď.

Po Kakofonii se tato autonomie ještě prohloubila.

Mnoho pobřežních osad dnes vůbec nezajímá, kdo se prohlašuje za pána vnitrozemí.

Karapas

Nejvýznamnějším bestijským přístavem je Karapas, město obchodu, pašeráctví a lidí, kteří nechtějí být nalezeni.

Už za Říše byl Karapas synonymem korupce. Císařské zákony zde existovaly, ale skutečnou moc držely obchodní rody, přístavní gangy, kapitáni a úředníci ochotní přimhouřit oči za správnou cenu. Staré materiály ho přímo charakterizují jako mimořádně zkorumpované město a hlavní bestijský přístav.

Právě odsud odplouvaly lodě k jižním ostrovům a dál do Všehomoří. Pobřežní pirátství proto bylo chronickým problémem už před pádem Říše.

Po Kakofonii Karapas nezkolaboval.

Naopak.

Město, které nikdy příliš nespoléhalo na zákon, se novému světu přizpůsobilo rychle. Lze zde koupit padělané záznamy, staré značky, dokumenty mrtvých lidí i nové identity.

Pokud člověk potřebuje přestat být sám sebou, Karapas je jedno z nejlepších míst na Nemis.

Šarpové a Kůže

Bestia nebyla prázdnou zemí před příchodem Říše. Žily zde komunity kontinentálních Šarpů a různé skupiny Kůží. Vztah mezi nimi a říšským obyvatelstvem nikdy nebyl jednoduchý. Probíhal obchod, války, příměří i společné výpravy. Bestijská šlechta mohla s jednou skupinou Kůží bojovat a současně od jiné kupovat dobytek nebo průvodcovské služby.

Existovaly dokonce případy bestijských nevolníků, kteří raději uprchli na území Kůží než aby dál žili pod svým pánem.

To také pomáhá vysvětlit bestijštinu. Část jejího slangu nepochází pouze z lidských jazyků.

Bestijec může používat kůžecí nadávku, šarpské slovo pro určitý druh přílivu a starý ekarinský vojenský výraz během jediné věty a ani netušit, odkud jednotlivá slova původně pocházejí.

Poslední markrabě

Posledním vládcem staré Bestie byl markrabě Varodan ire Pasparnot.

Jeho rod patřil k těm aristokratickým liniím, které byly kdysi do Bestie poslány v nemilosti a během generací změnily trest v dědictví. Varodan byl tvrdý, ale schopný správce, který chápal, že tak rozsáhlou a heterogenní zemi nelze řídit pouze dvorskými dekrety.

Jeho problém byl hlubší.

Velká část moci, o níž se domníval, že patří jemu, patřila ve skutečnosti Říši.

Když během Kakofonie přestaly fungovat magické komunikační prostředky, posádky ztratily kontakt s velením a jednotlivé tábory začaly kolabovat, dostal Varodan zprávu, že je ohrožena Kartiž a Velký registr.

Vyrazil tam osobně s částí gardy.

Do města dorazil.

Potom zmizel.

Jeho mrtvola nebyla nalezena. Nebyl nalezen jeho rodový meč ani markraběcí pečeť.

Nejhlubší části Registru byly v chaosu prvních dnů uzavřeny.

Dodnes nikdo neví, co se uvnitř stalo.

Podle jedněch Varodan padl při obraně archivu. Podle druhých si chtěl odvézt nejcitlivější záznamy a uprchnout. Další tvrdí, že společně s několika mágy uzavřel spodní depozitáře zevnitř, aby zabránil jejich vydrancování.

Deset let nato však existují lidé, kteří přísahají, že jedna z vnitřních bran Velkého registru byla otevřena zevnitř.

Pád Registru

Kartiž během Kakofonie zachvátil chaos. Část archivů byla zapálena lidmi, kteří chtěli zničit záznamy o svém původu. Jiné svazky rozkradli správci, šlechtici a zločinci, kteří okamžitě pochopili jejich hodnotu.

Nejhlubší depozitáře však zůstaly uzavřené.

Nikdo dnes neví, zda obsahují desetinu původního Registru, polovinu, nebo téměř všechno.

Pokud by se skutečně zachovaly, nešlo by jen o historické dokumenty.

Uvnitř by mohly být doklady o skutečném původu šlechtických rodů, nelegitimních dědicích, dávno zapomenutých rozsudcích, skrytých konfiskacích, politických vězních a lidech, kteří byli z oficiální historie Říše úmyslně odstraněni.

Otevření Registru by mohlo změnit politickou mapu Bestie.

Možná i mnohem více než Bestie.

Kakofonie

Samotný pád starého systému byl v Bestii rychlejší než v mnoha jiných zemích. Důvod byl prostý: značná část obyvatelstva neměla k jeho zachování žádný důvod.

Když zmizela komunikace s Kavalou a kněží a mágové ztratili svou moc, pracovní tábory začaly povstávat. Některé posádky zůstaly věrné, jiné utekly a další jejich velitelé proměnili ve vlastní malé armády. Správci začali pálit dokumenty nebo je naopak schovávat jako budoucí zdroj moci.

Lóže Vůle patřila mezi první cíle.

Lidé, kteří přežili její experimenty, věděli velmi dobře, kde její mistři bydlí.

Budovy byly vyrabovány, část mágů zabita a jiní uprchli. Ti, kteří přežili, přišli o kouzla, nikoliv však o znalost lidské psychiky. Někteří dnes působí jako poradci, vyjednavači, vyšetřovatelé nebo manipulátoři ve službách nových vládců.

Digorlin

Až po Kakofonii se v Bestii objevil nový problém.

Natočení Nemis způsobilo, že se Digorlin znovu stal viditelným a západ kontinentu byl jeho působení vystaven mnohem silněji než dříve.

Bestia patří mezi země, kde jsou následky nejvýraznější.

Nejde o rovnoměrnou proměnu krajiny. Většina země stále vypadá stejně jako před deseti lety. Existují ale oblasti, kde se objevují deformovaná zvířata, abnormální růst rostlin, choroby a poruchy lidského chování.

Lidé slyší hlasy ve snech.

Rodí se zvířata, která se bojí slunečního světla.

Některé vesnice propadnou během několika měsíců stejnému podivnému přesvědčení.

Staré cesty dostávají nové objížďky, protože existují místa, kde už nikdo nechce nocovat.

Společně s patologickými jevy se šíří také kulty Digorlina. V Bestii mají úrodnou půdu. Starý režim lidem celý život říkal, že jsou méně než ostatní. Nové kulty jim nabízejí opačnou myšlenku: že jejich změna není nemoc, ale další stupeň vývoje.

Pro člověka, kterého celý život označovali za bestii, může být podobné poselství velmi přitažlivé.

Darchaii

Po zhroucení Konsorcia se otevřely také kartouzy, v nichž byli drženi a kontrolováni Darchaii. Někteří uprchlí sorcereři chtěli pouze zmizet. Jiní se začali mstít mágům a institucím, které je věznily.

Bestia byla přirozeným místem, kam utéct.

Stát zde padl rychle, velká část populace Konsorcium nenáviděla a obrovské rozlohy poskytovaly prostor, kde novou komunitu nikdo týdny ani měsíce nenajde.

Dnes existují darchaiské enklávy, které se od běžných vesnic liší jen zvláštními tradicemi.

Jiné jsou místa, kterým se lidé vyhýbají obloukem.

Drezhak a stará moc

Rozpad říšského systému neznamenal, že zmizely všechny jeho nástroje.

Nejlépe to ukazuje Drezhak v Prachovině. Bývalý bachař pochopil, že staré registry mají hodnotu i ve světě bez císaře. Shromáždil část dokumentů a prostřednictvím jmen, starých provinění a kompromitujících informací dokázal vytvořit novou formu moci.

Drezhak není dědicem staré Bestie.

Je její logickou evolucí.

Odstranil císaře, zákon i představu spravedlnosti.

Zůstal mu archiv.

Vharne

Mezi novými mocenskými hráči Bestie se nachází také Vharne. Jeho základna leží na severovýchodě země a jeho vliv postupně zasahuje do Prachoviny a okolních oblastí.

Na rozdíl od mnoha místních warlordů však Vharne nepůsobí pouze jako člověk, který chce držet jednu cestu, pevnost nebo studnu. Je jedním z mála lidí, kteří znovu uvažují v měřítku většího politického celku.

To z něj činí potenciálně mnohem významnější sílu než jednotlivé bandy a místní tyrany.

Zda je taková ambice pro Bestii nadějí nebo jen návratem starého způsobu vlády pod jiným jménem, není otázka, na níž by se Bestijci dokázali shodnout.

Populace po Kakofonii

Před pádem Říše žilo v Bestii přibližně 3,5 až 4 miliony lidí. Na její rozlohu to byla velmi nízká hustota, odpovídající suchému klimatu, rozsáhlým periferiím a velkým částem země nevhodným k intenzivnímu zemědělství.

Deset let po Kakofonii lze počet obyvatel odhadnout pouze na 2 až 2,4 milionu.

Část ztrát způsobily epidemie a zánik církevního léčitelství stejně jako jinde na Nemis. V Bestii se k nim však přidaly vzpoury, války mezi novými vládci, kolaps pracovních kolonií, hlad a masový přesun lidí.

Poprvé po staletích také nebylo komu zabránit odejít.

Mnozí prostě překročili hranici.

Jaká je skutečná současná populace, neví nikdo.

Což je pro zemi Velkého registru možná největší symbol změny.

Bestia deset let poté

Bestia dnes existuje především na mapách.

Prachovina má vlastní vládce, v Černých oborech rozhodují lidé držící stáda a studny, ve Slané pánvi kontrola několika vodních zdrojů znamená větší moc než starý šlechtický titul a na Rozlámaném pobřeží fungují komunity, které se už celé roky nezajímají o politiku vnitrozemí.

Karapas obchoduje.

Drezhak čte staré registry.

Vharne shromažďuje lidi.

Darchaiské enklávy rostou.

V Aberatech se znovu otevírají opuštěné doly, protože svět může být rozbitý, ale stříbro má stále cenu.

A nad západem Nemis dnes visí Digorlin.

Přesto jsou lidé tohoto prostoru stále schopní poznat jeden druhého během několika vět.

Mluví stejnou hrubou bestijštinou.

Rozumějí starým značkám.

Znají stejná přísloví.

A mají společnou zkušenost se světem, který jim po tisíc let vysvětloval, že Bestia je místo, kam člověk patří tehdy, když nikam jinam nepatří.

Říše z Bestie vytvořila trest.

Po jejím pádu se Bestijci poprvé musí rozhodnout, zda z ní dokážou vytvořit zemi.

Magie a pád Bestie

Bestia nikdy nepatřila k zemím, jejichž prosperita stála na rozsáhlých teleportech, magickém zemědělství nebo monumentálních konstrukcích Konsorcia. Její osídlení bylo příliš řídké a správa příliš slabá. Přesto i zde fungovala síť chrámového léčení, ochranných rituálů, jednotlivých mágů a drobných enchantmentů, které v odlehlé zemi často nahrazovaly infrastrukturu, již hustěji osídlené oblasti řešily světskými prostředky.

Kakofonie proto Bestii nezasáhla zhroucením jediné velké magické stavby. Rozpadla se spíš síť malých jistot. Vzdálené osady přišly o léčitele a ochrany, cesty se staly nebezpečnějšími a místní správa ztratila schopnost rychle reagovat na krize. Teprve po Kakofonii se navíc Nemis částečně přivrátila k Digorlinu a jeho přímý vliv začal měnit západní Bestii. Země tak netrpěla tolik pádem magické civilizace jako tím, co se do prostoru po jejím ústupu začalo tlačit.