Ekarin je stará země na severozápadě Nemis, sevřená Všehomořím a mohutným masivem Aberat. Rozlohou ani počtem obyvatel nepatří mezi největší země kontinentu, jeho kulturní a politický význam však vždy výrazně převyšoval jeho skutečnou moc.

Právě zde přežili lidé mimo přímou vládu Yuan-ti. Odtud vyšel Šerach a jeho devět Solarů a zde začala První Solaris.

Ekarin je proto považován za kolébku Říše.

Nikdy však nebyl jejím přirozeným hospodářským ani geografickým centrem. Je chladnější, řidčeji osídlený a vzdálený od hlavních center Nemis. Jeho dědictvím nejsou obrovská města ani nesmírné bohatství, ale svoboda, starobylost a přesvědčení, že bez Ekarinu by Říše nikdy nevznikla.

Základní údaje

Země a podnebí

Ekarin má chladné oceánské podnebí. Léta bývají mírná, zimy vlhké a větrné a déšť je běžnou součástí života.

Pobřeží a nížiny jsou zelené, s loukami, pastvinami, lesy a poli. Směrem do vnitrozemí přechází krajina v pahorkatinu, vřesoviště a rašeliniště a teprve dále na východ se zvedají vysoké Aberaty.

Ekarin není obilnicí Říše. Pěstují se zde především odolnější obilniny, luštěniny, kořenová zelenina a ovoce. Velký význam má pastevectví, chov koní a dobytka, lesnictví a rybolov.

Pobřežní kraje žijí z obchodu a námořní dopravy.

Aberaty mají v ekarinských dějinách zásadní význam, ale současný Ekarin jimi není definován tolik jako Mesmeron, Bestia nebo země Dasků. Pro většinu obyvatel jsou především východní hranicí, historickým symbolem a místem, odkud kdysi Šerach vyšel změnit svět.

Ekarin a Yuan-ti

Ekarin nebyl Yuan-ti neznámý, nikdy se však nestal hlavním cílem jejich expanze.

Překročení Aberat bylo obtížné a na jejich druhé straně ležela relativně chudá, chladná a deštivá země. Pro teplomilné Yuan-ti byl Ekarin navíc přirozeně nepříjemným prostředím.

Podobně nevhodné pro jejich dlouhodobé osídlení byly nejvyšší hory a extrémní pouště, což přispělo také k přežití svobodných Lukánců a Dasků.

Yuan-ti do Ekarinu pronikali, podnikali výpravy a udržovali s některými jeho obyvateli kontakty. Nikdy však nevynaložili prostředky potřebné k trvalému podrobení země.

Pozdější ekarinská tradice okolnosti příliš nerozebírá.

Hadi Ekarin nikdy nedobyli.

To je věta, kterou zná každé ekarinské dítě.

Obyvatelstvo

Před Kakofonií žilo v Ekarinu přibližně 4,5 milionu obyvatel.

Na poměry západního Nemis jde o řidčeji osídlenou zemi. Populace je navíc rozložena velmi nerovnoměrně.

Nejhustěji osídlené jsou Rannská nížina, větší říční údolí a pobřeží. Směrem k východním vrchovinám hustota obyvatel rychle klesá.

Přibližně 85–90 % populace žije přímo či nepřímo ze zemědělství, pastevectví, rybolovu, lesnictví a dalších venkovských činností. Městské obyvatelstvo představuje přibližně desetinu až šestinu populace.

Ekarin je kulturně homogennější než centrální země Říše. Významnou výjimkou jsou přístavy, kde po staletí žijí cizinci a zejména Šarpové z Tibur Versveš.

Ire – lidé Deseti

Každý Ekarinec tradičně náleží k jednomu z deseti ire:

ire Šerach, ire Padrach, ire Voktar, ire Rezza, ire Karj, ire Biatál, ire Drageras, ire Gizmeril, ire Héran a ire Pasparnot.

Nejde o tvrzení o přímém pokrevním původu od některého ze Solarů.

Ire vyjadřuje příslušnost k lidu, jehož předkové podle tradice náleželi ke klanu, družině nebo širšímu okruhu následovníků daného Solara.

Za tisíc let se jednotlivé linie nesčetněkrát promísily.

Jejich identita však přetrvala.

Ire není šlechtický predikát. Sedlák ire Šerach může obdělávat půdu hraběte ire Karj.

Přesto jednotlivá ire provázejí stereotypy, tradice a jistá společenská očekávání. Největší symbolickou prestiž mají ire Šerach, spojení se samotným prvním císařem.

Pro obyvatele ostatních zemí jsou Soláři především svatými hrdiny První Solaris.

Pro Ekarince jsou navíc předky jejich národa.

Deset svatostánků

V Ekarinu je rozšířen zvyk zobrazovat všech Deset Solarů společně.

Velké panské sídlo může mít Dvůr Deseti s deseti samostatnými výklenky či svatostánky. V hostincích, kasárnách a obyčejných domech postačují malé sošky, reliéfy nebo deska rozdělená na deset polí.

Rodina věnuje největší pozornost vlastnímu Solarovi, ale zachovává místo i pro ostatní.

Má to také společenský význam.

Host má mít možnost vzdát úctu svému Solarovi. Bohatý Ekarinec, který by ve svém sídle nechal zobrazit pouze vlastního Solara, by působil nevychovaně.

Tradice je obzvlášť silná ve vojsku.

Větší ekarinské oddíly převážejí skládací svatostánek Deseti. Před bitvou se u něj shromažďují příslušníci jednotlivých ire a symbolicky tak znovu vytvářejí vojsko První Solaris.

Šlechta a Velký edikt

Ekarinská šlechta patří k nejstarším v Říši.

Její současná podoba však vznikla až po Velkém ediktu, který původní politickou strukturu založenou na Solarech nahradil imperiálním lenním systémem.

Od té chvíle nepocházelo právo vládnout od příslušnosti k ire, ale od léna uděleného císařem.

Reforma umožnila vznik nové aristokracie v celé Říši a z dlouhodobého hlediska byla nezbytná. V Ekarinu však vyvolala mimořádný odpor.

Země se v některých obdobích od Kavaly odtrhla nebo uznávala její autoritu pouze formálně.

Tisíc let později je lenní uspořádání samozřejmostí.

Historická hořkost však nezmizela.

Ekarinský vztah k císařské autoritě je proto neobvyklý.

Císař je pánem Říše.

Ale Říše podle Ekarinců nevytvořila Ekarin – Ekarin vytvořil Říši.

Ve chvílích konfliktu s Kavalou se tradičně říká:

„Ekarin nikdy neopustil Říši. Říše opustila Šeracha.“

Král Arved ire Karj

Posledním ekarinským králem za vlády císaře Odrozana byl Arved ire Karj.

Pocházel ze starého rodu, který po staletí spojoval svou legitimitu s Karjem Strážcem a službou zemi. Arved nebyl odpůrcem císařské moci, ale patřil k tradičnímu ekarinskému proudu, podle něhož musí být loajalita ke Kavale vždy podřízena loajalitě k Šerachovu odkazu.

Na císařském dvoře měl pověst tvrdého, ale spolehlivého spojence.

Častěji než v Kavale pobýval v Ekaru a zvláštní pozornost věnoval námořnictvu, vztahům s Tibur Versveš a zachování práv starých ekarinských stavů.

Když po smrti Odrozana propukly boje o císařskou korunu, Arved odmítl rychle uznat kteréhokoliv z uchazečů.

Jeho postoj byl jednoduchý:

„Císaře nelze zvolit v panice.“

Kakofonie učinila spor bezpředmětným.

Arved přežil první rok katastrofy, ale jeho zdraví se rychle zhoršovalo. Zemřel několik let po Kakofonii v Ekaru, nikoliv v bitvě, ale během jedné z epidemií, které následovaly po zhroucení chrámového léčitelství.

Po něm převzala korunu jeho nejstarší dcera Sarela.

Královna Sarela ire Karj

Sarela ire Karj je současnou královnou Ekarinu.

Na rozdíl od řady postkakofonických vládců nepřišla k moci převratem ani samozvanou korunovací. Je dědičnou nástupkyní staré ekarinské monarchie a její legitimitu nezpochybňuje žádný významný zemský rod.

Sarela je především pragmatická panovnice.

První roky její vlády nebyly obdobím velkých politických projektů, ale obnovy přístavů, zabezpečování cest, potlačování kultů Digorlina a organizace nového systému nemagické zdravotní péče.

Politicky patří mezi nejsilnější zastánce obnovení Říše.

To však neznamená, že je připravena přísahat prvnímu člověku, který obsadí císařský palác v Kavale.

Pro Sarelu není otázkou, zda má být Říše obnovena.

Otázkou je:

Kdo má právo ji obnovit?

Ekarin pod její vládou proto pozorně sleduje všechny aspiranty na císařský trůn, udržuje diplomaty v řadě zemí a shromažďuje informace o genealogických i politických nárocích jednotlivých uchazečů.

Družníci a válečnická kultura

Ekarin je považován za jednu z kolébek tradice šlechtických družníků.

Každý rytíř se snaží kolem sebe držet několik ozbrojených druhů. U chudšího rytíře mohou být dva či tři, běžně tři až pět. Družiny velkých pánů čítají desítky lidí.

Družník není pouze osobním strážcem.

Doprovází pána při cestách, turnajích, lovech a válkách a často s ním sdílí stůl i nebezpečí.

Ideálem ekarinského šlechtice proto není pouze dobrý správce panství, ale pán v sedle obklopený svou družinou.

Turnaje, vojenská cvičení a lovy udržují tuto kulturu i během dlouhých období míru.

Moře a Šarpové

Ekarin je významnou námořní zemí.

Obtížnost pozemního spojení se zbytkem Nemis po staletí nutila Ekarince obracet se k Všehomoří a právě zde vzniklo staré spojenectví se Šarpy z Tibur Versveš.

Oba národy žily na okraji někdejšího yuan-tijského světa a jejich vztahy postupně přerostly z obchodu ve skutečnou vojenskou spolupráci.

Šarpové jsou ceněni především jako znalci proudů a extrémních přílivů Nemis. Po staletí slouží v ekarinském námořnictvu jako lodivodi, navigátoři, námořní pěchota a běžní členové posádek.

Ve velkých přístavech existují stálé šarpské komunity.

Pro Ekarince z vnitrozemí může být Šarp stále exotickým zjevem.

Pro námořníka z Vokranu je šupinatý lodivod stejně běžnou součástí lodi jako plachta.

Ekarinské přísloví praví:

„Na souši se ptej, z kterého je ire. Na moři se ptej, zda zná příliv.“

Víra

Ekarin se považuje za kolébku císařské víry a jeho krajina je plná míst spojených se Šerachem, Solary a První Solaris.

Hroby účastníků tažení, staré svatyně a místa spojená s počátky Říše přitahují poutníky z celého Nemis.

Náboženství zde má výrazně osobnější vztah k Solarům než ve většině ostatních zemí. Ekarinec se modlí ke Kiaře a Emnirovi stejně jako ostatní věřící, ale Solar jeho ire vytváří spojení mezi velkým příběhem víry a vlastní rodinou.

Nejstarší lidská magická tradice Ekarinu ve skutečnosti předcházela Církvi. Postavy, které pozdější ikonografie označila za první kněze, byly ekarinskými šamany pracujícími s energií Podsvětí. Jejich nebezpečná magie poskytla Ekarincům během počátků První Solaris významnou výhodu.

Samotní Ekarinci tuto skutečnost neznají. Pozůstatky šamanských praktik však po tisíci letech přežívají v některých lidových zvycích – pohřebních obřadech, amuletech, pálení určitých rostlin, zakrývání zrcadel při smrti nebo drobných rituálech prováděných před cestou.

Konsorcium – Lóže Věcí minulých

Ekarin je sídlem Lóže Věcí minulých, jedné z intelektuálně nejprestižnějších lóží Konsorcia.

Lóže se zabývá starými civilizacemi, jazyky, kulturami a otázkami spojenými s nejstarší historií člověka.

Volba Ekarinu není náhodná.

Země představuje nejstarší kontinuální lidskou civilizaci mimo přímou vládu Yuan-ti a místo, odkud vyšla První Solaris.

Sídlo lóže neleží přímo v Ekaru, ale v Talmeru na severním břehu jezera Rann.

Samotný komplex je znám jako Dům vrstev.

Nejde o jedinou magickou věž, ale o postupně rozšiřovaný komplex knihoven, archivů, depozitářů, pracoven a podzemních skladišť.

Uchovává opisy předimperiálních nápisů, mapy zaniklých říší, části yuan-tijských textů, genealogie, katalogy ruin a sbírky starých jazyků.

Lóže bývala vůči nemagické společnosti otevřenější než mnohé ostatní části Konsorcia. Potřebovala písaře, překladatele, historiky, průvodce a znalce starožitností.

Přesto mezi ní a Ekarinci existovalo trvalé napětí.

Ekarinská společnost svou minulost uctívá.

Lóže ji zkoumá.

Mistři Lóže Věcí minulých například odmítali považovat všechny tradiční příběhy o Solarech za doslovnou historii.

Ekarinci snesou, když učenec tvrdí, že jejich dědeček špatně datoval starý most.

Mnohem hůře snášejí, když tvrdí, že Šerach tam nikdy nebyl.

Lóže Věcí minulých je jednou z mála institucí, která narazila na stopy skutečné předimperiální historie Ekarinu. Někteří její mistři tuší, že „první kněží“ z nejstarších vyobrazení nebyli kněží v pozdějším smyslu. Skutečnou povahu Podsvětí ani Odvrácení Nemis však neznají.

Ekar

Ekar je hlavním městem země a sídlem ekarinských králů.

Před Kakofonií zde žilo přibližně 60–80 tisíc obyvatel.

Ve srovnání s Kavalou nebo největšími městy jižního Nemis nepůsobí monumentálně.

Jeho význam je historický.

Nejstarší část královského sídla vznikla z opevněné síně dávných vládců a během staletí byla mnohokrát rozšiřována.

V centru královského komplexu leží monumentální Dvůr Deseti.

Ekarinci rádi poznamenávají, že Kavala může mít větší paláce, ale:

„Šerach po jejích ulicích nikdy nechodil.“

Rannská nížina a jezero Rann

Rannská nížina je nejúrodnější a nejhustěji osídlenou částí země.

Její život určuje velké jezero Rann, dlouhé přibližně 80–120 kilometrů.

Do jezera stékají vody z východních pahorkatin a jeho odtok pokračuje směrem k Všehomoří.

Povodí Rannu představuje hlavní zemědělskou a populační osu Ekarinu.

V jeho okolí leží největší koncentrace polí, tržních městeček a starých šlechtických sídel.

Talmer

Talmer leží na severním břehu jezera Rann a je starým městem učenců, archivářů a písařů.

Je menší než Ekar či Vokran, ale kulturním významem jim může konkurovat.

Město vyrostlo kolem starých škol a svatyní a později zde své sídlo založila Lóže Věcí minulých.

Dům vrstev dnes tvoří téměř samostatnou opevněnou čtvrť.

Talmer je jedním z hlavních míst, kam přijíždějí učenci studovat ranou historii Říše, staré jazyky a dějiny Solarů.

Místní mají pověst lidí, kteří dokážou zpochybnit jakékoliv tvrzení větou:

„A v jaké kronice jste to četl?“

Vokran a Pobřeží deseti zátok

Vokran je největším přístavem Ekarinu a hlavní základnou jeho námořnictva.

Před Kakofonií zde žilo přibližně 25–35 tisíc lidí, včetně početné šarpské komunity.

Město je po staletí přizpůsobováno extrémnímu kolísání hladiny Všehomoří. Přístavní zařízení stojí na mohutných kamenných konstrukcích a před Kakofonií je doplňoval systém přílivových bran a magické ochrany.

Vokran je centrem Pobřeží deseti zátok, členité oblasti rybářských osad, menších přístavů a loděnic.

Právě zde je ekarinská kultura nejotevřenější cizím vlivům a vztahy s Tibur Versveš jsou nejsilnější.

Šerachův Brod

Staré město spojené s počátkem První Solaris.

Podle tradice se právě zde shromažďovala část Šerachova vojska před pochodem k Aberatám.

Dnes je významným poutním místem a jedním z hlavních center oslav Okovů.

V létě jeho populace několikanásobně roste, když sem přicházejí poutníci, rytířské družiny, obchodníci a lidé jednotlivých ire.

Karjova Brána

Opevněné město kontrolující jednu z hlavních cest směrem k Aberatám.

Slouží jako významná obchodní a vojenská stanice a tradičně je spojeno s Karjem Strážcem.

Hostince a tržiště jsou plné družníků, průvodců, prospektorů a obchodníků se surovinami z hor.

Vřesoviště Padrachu

Rozsáhlá větrná vrchovina s řídkým osídlením, pastvinami, rašeliništi a malými kamennými vesnicemi.

Kraj je tradičně spojován s ire Padrach a jeho obyvatelé mají pověst mimořádně houževnatých lidí.

Chovají se zde ovce a odolní koně a právě odsud pochází mnoho vojáků a družníků.

Černá jezera

Pod východními vrchovinami leží řetěz hlubokých jezer, jejichž voda působí za zataženého počasí téměř černě.

Oblast je řídce osídlená a opředená starými pověstmi.

Na březích se nacházejí mohyly, kamenné kruhy a svatyně, jejichž skutečný původ není znám.

Církevní tradice některá místa spojuje s prvními kněžími, kteří před První Solaris žehnali Šerachovým bojovníkům.

Černá jezera mohla být jedním z center předimperiální ekarinské šamanské tradice. Některé kamenné kruhy a údajné rané svatyně mohou předcházet jak První Solaris, tak Církvi dvou Sluncí.

Šerachova cesta a Průsmyk Okovů

Šerachova cesta vede z ekarinského vnitrozemí směrem k Aberatám a podle tradice sleduje trasu prvního velkého tažení.

Pozdější císařský Drum část této cesty převzal.

Cesta míří k Průsmyku Okovů, jednomu z nejposvátnějších míst ekarinských dějin.

Právě tudy měl Šerach se Solary a prvními vojsky překročit Aberaty.

Nedaleko stojí Deset kamenů, prastaré monolity, u nichž podle tradice Soláři společně přísahali, že se nevrátí, dokud nebudou zlomeny okovy lidských národů.

Ekarin a Říše

Ekarinský vztah k Říši lze shrnout jediným paradoxem:

Ekarinci patří mezi největší zastánce Říše a současně mezi její nejhorší poddané.

Milují Šeracha, Solary, Okovy, První Solaris a představu sjednoceného lidstva.

Zároveň velmi špatně snášejí, když jim úředník z Kavaly vysvětluje, co Říše znamená.

Ekarin se během tisícileté historie několikrát od Kavaly odtrhl nebo odmítl respektovat část císařských příkazů.

Ekarinská historiografie však tato období zpravidla nevnímá jako zradu Říše, nýbrž jako odpor proti císaři, který se odchýlil od Šerachova odkazu.

Ekarinci mohou pochybovat o císaři.

O Říši pochybují mnohem méně.

---

Ekarin po Kakofonii

Ekarin patří deset let po Kakofonii mezi stabilnější země bývalé Říše.

Nevyšel však z katastrofy nezraněný.

Jeho výhodou byla silná královská moc, staré zemské instituce, poměrně soběstačný venkov a historická zkušenost s obdobími, kdy byla autorita Kavaly pouze vzdálená nebo čistě formální.

Když císařská moc zmizela, měl tedy kdo převzít její funkce.

To zachránilo stát.

Nezachránilo to starý způsob života.

Populační propad

Před Kakofonií měl Ekarin přibližně 4,5 milionu obyvatel.

Deset let po katastrofě jich zbývá kolem 3,4 milionu.

Ztráta přibližně čtvrtiny obyvatelstva je obrovská, ale v porovnání s Mesmeronem, Bestií nebo některými dalšími částmi bývalé Říše jde stále o relativně dobrý výsledek.

Nejvíce lidí zemřelo během prvních několika let.

Hlavní příčinou nebyla válka, ale nemoci, úpadek obchodu, lokální hladomory a zhroucení chrámového léčitelství.

Venkov přežil lépe než velká města.

Největší populační ztráty utrpěl Vokran a další pobřežní centra.

Konec chrámového léčitelství

Po staletí dokázali kněží Církve dvou Sluncí léčit choroby, které obyčejná medicína zvládala jen obtížně.

Za úplatu nebo jako službu věřícím odstraňovali infekce, epidemické choroby a zejména chránili před nemocemi, které mohly jinak zničit celé rodiny.

Kakofonie tento systém ukončila prakticky přes noc.

Ekarin měl oproti bohatším zemím určitou výhodu. Řídce osídlený venkov nikdy nemohl spoléhat výhradně na chrámové léčitele, a proto zde přežívaly tradice bylinkářů, porodních bab a ranhojičů.

Ani to však nemohlo nahradit ztracenou magii.

Během následujících let proto prudce stoupla společenská hodnota ranhojičů, bylinkářů a alchymistů.

Za vlády Sarely začaly v Ekaru a dalších větších městech vznikat první rozsáhlejší světské špitály.

Zatopení Vokranu

Největší jednotlivá katastrofa postihla Vokran.

Přístav byl po staletí chráněn kombinací mohutných kamenných konstrukcí, přílivových bran a magie.

Když magická část systému během Kakofonie přestala fungovat, první mimořádně vysoký příliv odhalil, jak velká část města na tuto ochranu spoléhá.

Přílivové brány selhaly.

Dolní čtvrti zaplavila voda.

Lodě byly vrženy do ulic a část přístavních zařízení zničena.

Vokran přežil, ale jeho pobřeží se změnilo.

Některé ulice byly úplně opuštěny a nové hráze jsou mnohem masivnější, hrubší a postavené bez magie.

Katastrofa zároveň ještě upevnila vztah Ekarinu se Šarpy.

To, co lidé částečně řešili magií, dokázali Šarpové po generace řešit zkušeností s vodou.

Šarpští stavitelé, navigátoři a znalci přílivu se stali jedněmi z nejdůležitějších lidí při obnově Vokranu.

Šarpská migrace

Po Kakofonii začalo do Ekarinu přicházet stále více Šarpů z Tibur Versveš.

Jejich nízké ostrovy byly už před katastrofou ohrožovány extrémními přílivy. Rozpad starých magických systémů a další změny Všehomoří jejich situaci zhoršily.

Ekarin se stal přirozeným cílem uprchlíků.

V pobřežních městech vznikají nové šarpské čtvrti a některé menší přístavy mají dnes výrazně větší podíl Šarpů než před Kakofonií.

Většina Ekarinců tuto migraci přijímá lépe než jiné cizí národy.

Šarpové nejsou v Ekarinu noví.

Sloužili po jejich boku stovky let.

Stín Digorlina

Ekarin leží na západě Nemis a je výrazněji vystaven působení Digorlina než země východněji.

Po Kakofonii se jeho vliv stal obtížně přehlédnutelným.

V určitých oblastech přibylo deformací novorozenců, nádorových onemocnění a podivných změn rostlin či zvířat.

Nejde o rovnoměrnou katastrofu.

Většina Ekarinu stále působí zcela normálně.

Existují však místa, kterým se lidé začali vyhýbat.

Pastviny, na které se již neposílá dobytek.

Studny, které byly zasypány.

Zátoky, jejichž ryby nikdo nekupuje.

A vesnice, o nichž se šeptá, že se tam děti „nerodí správně“.

Kulty Digorlina

Spolu s patologickými jevy začaly růst také kulty Digorlina.

Jejich učení má mnoho podob.

Nejnebezpečnější z nich tvrdí, že změny způsobované Digorlinem nejsou nemocí, ale proměnou člověka do dokonalejší podoby.

Kultisté získávají následovníky především mezi nemocnými, deformovanými a lidmi, kterým po Kakofonii Církev nedokázala pomoci.

Královna Sarela proti těmto skupinám postupuje tvrdě.

Ne všechny se však dají rozeznat podle oltáře nebo kněze.

Některé působí jako léčitelé, bratrstva nemocných nebo společenství lidí, které společnost odmítla.

Dům vrstev po Kakofonii

Lóže Věcí minulých přežila rozpad Konsorcia lépe než mnohé jiné lóže.

Její největší bohatství totiž nebylo magické.

Byly to knihy.

Dům vrstev přišel o magické ochrany depozitářů a část nebezpečných předmětů musela být zazděna nebo zničena.

Archivy však zůstaly.

Talmer se proto během deseti let stal jedním z nejvýznamnějších center vzdělanosti západního Nemis.

Bývalí mágové byli nuceni pokračovat bez kouzel.

Studují vrstvy půdy.

Porovnávají nálezy.

Překládají texty.

Vytvářejí chronologie.

Z nutnosti tak začíná vznikat nový druh historického a archeologického výzkumu, který se mnohem méně opírá o magii.

Právě po Kakofonii začínají některým učencům Domu vrstev dávat nový smysl předměty a texty, které byly po staletí považovány za kuriozity. Nejstarší ekarinské rituály, ikonografie „prvních kněží“ a některé jevy spojené s Černými jezery vykazují podobnosti s projevy Podsvětí.

Několik badatelů tak může být blíže skutečným počátkům lidské magie než kdokoliv za posledních tisíc let.

Koruna a ire

Po Kakofonii vzrostl význam jednotlivých ire.

Velký edikt samozřejmě nezmizel a starý předimperiální systém se nevrátil.

V době nejistoty se však lidé přirozeně obracejí k identitám starším než současné politické instituce.

Šlechtické rody znovu pořádají velká shromáždění jednotlivých ire a některé staré vazby začínají mít politický význam.

Nejvýrazněji posílili ire Šerach.

Nemají automatický nárok na korunu ani zvláštní právní postavení.

Mají však jméno.

A v Ekarinu může být jméno staré tisíc let velmi mocnou věcí.

Královská dynastie ire Karj proto musí pečlivě balancovat mezi jednotlivými klany a zároveň zabránit tomu, aby se otázka původu stala důležitější než samotné královské právo.

Obnovení Říše

Ekarin se po Kakofonii nikdy nepřestal považovat za součást Říše v kulturním a historickém smyslu.

To, že v Kavale nesedí císař, podle většiny Ekarinců neznamená, že Říše přestala existovat.

Znamená to, že nemá císaře.

Královna Sarela proto odmítá přijmout královský titul jako náhradu císařské autority. Je královnou Ekarinu právě tak, jako její předkové byli králi za vlády císařů.

Ekarin bedlivě sleduje uchazeče o trůn.

Samotné dobytí Kavaly však není dostatečným argumentem.

Nový císař musí mít legitimitu.

Musí respektovat Šerachovy zákony.

Musí být schopen chránit Říši.

A především musí přesvědčit národ, který dal světu prvního císaře, že má právo sednout si do jeho křesla.

Ekarin deset let poté

Ekarin není zemí trosek.

Ekar stále stojí.

Pole kolem Rannu se obdělávají.

Královna vybírá daně.

Obchodníci cestují mezi městy.

Z Vokranu znovu vyplouvají lodě.

Na rozdíl od mnoha zemí bývalé Říše se lze Ekarinem několik dní pohybovat a téměř uvěřit, že starý svět přežil.

Pak člověk uvidí zatopené základy Dolního Vokranu.

Šarpskou rodinu, která uprchla z ostrova, jenž už neexistuje.

Nový špitál postavený tam, kde dříve stačil chrám.

Statek opuštěný kvůli nemocným dětem.

Nebo bývalého mága Konsorcia, který dnes místo kouzla drží v ruce lopatu a měří hloubku starého hrobu.

Ekarin přežil pád Říše. Nepřežil však konec světa, na kterém byla Říše postavena.

A zatímco jiné země hledají nový řád, Ekarin stále hledí k prázdnému trůnu Kavaly.

Jeho otázka není:

Co přijde po Říši?

Jeho otázka zní:

Kdo ji obnoví?

Ekarinec jako postava

Ekarinský původ dává postavě výraznou identitu bez ohledu na společenskou vrstvu.

Může jít o rytíře a jeho družníka, šarpsky mluvícího námořníka z Vokranu, písaře z Talmeru, chudého ire Šerach, který kromě slavného jména nic nevlastní, pastevce z Vřesovišť Padrachu, poutníka, kněze, žoldnéře nebo učence Lóže Věcí minulých.

Po Kakofonii se přidávají další možnosti: léčitel nového světského špitálu, stavitel hrází, diplomat královny Sarely, šarpský uprchlík narozený už v Ekarinu nebo člověk vyšetřující nové kulty Digorlina.

Při tvorbě ekarinské postavy jsou důležité zejména čtyři otázky:

Ke kterému ire patří?

Co pro ni znamená Šerach a dědictví První Solaris?

Je její svět spíše venkovský, městský, námořní nebo učený?

A koho by byla ochotna uznat za nového císaře?

Poslední otázka bývá v dnešním Ekarinu čím dál méně akademická.

Magie a ekarinské pobřeží

Ekarin nebyl na magické infrastruktuře závislý v takové míře jako některé země vrcholné Říše. Jeho síla vždy stála také na tradiční správě, lodích, zkušených námořnících a institucích, které byly starší než mnohé imperiální systémy. Přesto i zde magie postupně pronikla do fungování velkých přístavů. Magické majáky, navigační značky, ochranné wardy a služby mágů umožňovaly bezpečnější provoz v místech, kde by jinak lodě musely čekat na lepší počasí nebo denní světlo.

Kakofonie většinu těchto systémů vyřadila naráz. Nezničila Ekarin, ale výrazně omezila jeho schopnost udržovat předkakofonický objem námořního obchodu. Některé staré majáky dodnes stojí jako temné věže nad pobřežím a námořníci se znovu naučili spoléhat na hvězdy, proudy, pobřežní piloty a zkušenost. Právě relativně malá závislost na magii však patřila k důvodům, proč Ekarin přežil první roky po Kakofonii lépe než mnohé jiné země.