Gravenony tvoří dvě sousední země na západním okraji Valedory, sevřené mezi starým srdcem Říše a Daskickou pouští pod mohutnou stěnou Aberat. Přestože nesou společné jméno a na císařských mapách bývaly často vnímány jako jediný širší region, vyvinuly se z nich dvě velmi odlišné společnosti. Severní Gravenon je pevnost proti poušti. Jižní Gravenon je brána do pouště.

Sever vznikl jako vojenská marka, důlní oblast a základna pro opakované výpravy proti Daskům. Jeho dějiny jsou dějinami Shirazadu, Lóže Architektů, aberatských dolů a dlouhé války na západní hranici. Jižní Gravenon je naopak starší, úrodnější a obchodnější vévodství, jehož obyvatelé se naučili, že karavana projíždějící pouští přináší více než další rytířská výprava.

Za oběma leží třetí země, která na císařských mapách oficiálně ani neexistovala: Daskická poušť. Říše ji rozdělovala mezi Gravenony a Valedoru. Daskové tento nárok nikdy neuznali.

Základní údaje

Rozloha zahrnuje i části Daskické pouště, na které si země historicky činily nárok, ale fakticky je neovládaly.

Severní Gravenon

Severní Gravenon byl od svého vzniku markou v nejčistším významu tohoto slova. Na východě ležela civilizovaná Říše, na západě poušť a nad ní temná masa Aberat. Úkolem markraběte bylo chránit cesty, držet Dasky mimo valedorské vnitrozemí a především zajistit, aby mimořádné bohatství místních hor proudilo do Říše.

Právě nerostné bohatství změnilo jinak nehostinnou zemi v jeden z nejcennějších regionů západního Nemis. V přilehlých Aberatech se nacházela mimořádně kvalitní ložiska rud, drahých kovů, drahokamů a zvláštních minerálů. Odtud pocházel kobalt použitý při budování Kobaltové knihovny, mithril pro prestižní císařskou výzbroj a materiály pro nejlepší gravenonské sklo, zbraně a magické konstrukce.

Severní Gravenon přitom nikdy nebyl hustě osídlenou zemí. Mezi doly, malými zemědělskými oblastmi a vojenskými stanovišti se táhnou rozsáhlé kamenité pláně. Skutečným centrem země je jediné město.

Shirazad

Shirazad vznikl krátce po První Solaridě za účasti tehdy mladého Konsorcia a od počátku byl zároveň městem, pevností a základnou pro využívání Aberat. Před Kakofonií zde mohlo žít kolem 150 000 obyvatel.

Je kosmopolitnější než okolní kraj. Do Shirazadu po staletí přicházeli prospektoři, horníci, obchodníci, žoldnéři, řemeslníci a mágové ze všech částí Říše. Silná je především mesmeřanská komunita, s níž přišel také vliv Kepiru.

Městská silueta je směsí kamene a kovu. Nad střechami se zvedají věže Konsorcia, komíny metalurgických dílen a rezavá masa Ocelového chrámu. V nižších čtvrtích leží sklady, tržiště a dílny, zatímco za hradbami začínají cesty k dolům a dále k Aberatům. Shirazad je mimořádně bohatý a současně existenčně závislý na okolním světě. Kovů má víc, než dokáže spotřebovat. Vody a obilí nikdy dost.

Lóže Architektů

Na dohled od Shirazadu stojí sídlo Lóže Architektů, jedné z nejpraktičtěji zaměřených částí Konsorcia. Architekti se věnovali golemům, metalurgii, mechanickým konstrukcím, magickým předmětům a válečným strojům. Právě jejich přítomnost změnila Severní Gravenon v místo, kde se mimořádné suroviny Aberat mohly okamžitě proměňovat v nové technologie.

Pod Architekty spadala značná část těžby. Některé hlubší šachty byly natolik nebezpečné, že v nich ve spolupráci s Životodárci pracovali nemrtví horníci. K úspěchům Architektů patřily nové slitiny, dokonale čiré sklo, různé typy golemů a později také technologie levitronů umožňující konstrukci létajících plavidel.

Ne všechny jejich projekty byly úspěšné. Legendární konstruktér Abradolf Lincler například vybudoval obrovského válečného behemota určeného pro pouštní válku. Stroj se během výpravy vlastní vahou zabořil do písku ještě předtím, než spatřil nepřítele.

Ocelový chrám

Duchovním protipólem Architektů je Ocelový chrám Emnira Rudého. Monumentální stavba vytvořená převážně z kovu získala působením vzduchu charakteristickou rudou barvu. Bohoslužby se zde tradičně konají za úsvitu a soumraku.

Kolem chrámu působí několik rytířsko-mnišských řádů. Chrání poutníky a karavany, ale historicky také poskytovaly ideologické a vojenské jádro pouštních Solarid. Shirazad však nikdy nebyl nábožensky čistým městem. Pod povrchem přežívaly svatyně spojené s Kepiru, Aberaty, daskským Rohem i mnohem obskurnějšími kulty.

Markrabě a městská moc

Posledním markrabětem před Kakofonií byl Farhad ire Šerach. Měl vlastní družinu, městskou stráž a mohl se opřít o rytíře Ocelového chrámu. Přesto nebyl absolutním vládcem. Architekti ovládali doly a technologii, mesmeřanská Kepiru značnou část obchodu a obchodní a řemeslnické gildy ekonomiku města.

Stejně pragmaticky začala jeho dynastie nakonec přistupovat k Daskům. Po generacích atentátů, válek a pouštních výprav došlo ke sňatku mezi markraběcím rodem a rodinou významného daskského náčelníka. Farhadův dědic měl daskskou krev. Před několika generacemi by něco takového mohlo vyvolat občanskou válku. Před Kakofonií to mnozí považovali za jedinou politiku, která ještě nebyla vyzkoušena.

Jižní Gravenon

Jižní Gravenon se vyvinul zcela jinak. Jeho východní části tvoří teplá říční údolí, zavlažované nížiny a suché pastviny. Teprve směrem k západu přechází krajina v polopoušť a následně v Daskickou poušť. Jižní Gravenon proto nikdy nebyl především vojenskou hranicí. Stal se prostředníkem mezi hranicí a vnitrozemím.

Je vévodstvím a před Kakofonií mu vládl Samir ire Karj, příslušník starého rodu s vazbami na Valedoru i daskské obchodní partnery. Vévoda vlastní rozsáhlá panství a formálně kontroluje většinu země, ale skutečná jižní politika se vždy odehrávala mezi dvorem, městy a obchodními rodinami.

Mehráz

Hlavním městem je Mehráz, město přibližně sta tisíc obyvatel vystavěné kolem řeky a soustavy zavlažovacích kanálů. Tam, kde Shirazad působí vertikálně a industriálně, je Mehráz nízký a rozlehlý. Domy ze světlého kamene a pálených cihel ukrývají vnitřní dvory, zahrady a nádrže s vodou. Ulice kryjí plátěné stříšky a podél kanálů rostou ovocné stromy.

Mehráz bohatne především na obchodu. Z pouště sem přicházejí sůl, kůže, léčivé rostliny, minerály, pouštní sklo a daskské výrobky. Z východu proudí obilí, víno, kovové nástroje a luxusní zboží. Jižané se proto nikdy nedokázali dívat na Dasky pouze jako na nepřátele. Příliš mnoho z nich byli zákazníci.

Dům sedmi studní

Nejvýznamnější politickou institucí vedle vévodského dvora je Dům sedmi studní. Původně šlo o radu rodů kontrolujících sedm hlavních zdrojů vody na karavanních trasách. Postupně se z ní stal orgán spojující šlechtu, obchodníky, správce oáz a prostředníky mezi Gravenonem a daskskými klany.

Každá Studna dnes představuje celou obchodní síť. Dům má vlastní zvyklosti a jedno téměř posvátné pravidlo: člověk, kterému byla u Studny nabídnuta voda pod její ochranou, nesmí být zabit, dokud její území neopustí. Pravidlo respektuje většina jižanů i Dasků.

Gravenonští koně

Jižní Gravenon je známý chovem lehkých a mimořádně vytrvalých gravenonských koní. Nejsou stavění pro těžký rytířský náraz jako některá valedorská plemena, ale dokážou překonávat velké vzdálenosti v horku s minimem vody. Tomu odpovídá i místní válečnictví. Jižní šlechtické družiny používají lehčí zbroje a rychlou jízdu a za staletí převzaly řadu postupů od Dasků.

Kasr Namar

Na hranici skutečné pouště stojí Kasr Namar, poslední velké sídlo na západních cestách. Je zároveň pevností, karavanní stanicí a obrovským tržištěm. Za jeho hradbami se potkávají daskští jezdci, gravenonští kupci, pašeráci, žoldnéři a valedorští obchodníci. Kasr Namar je místem, kde imperiální právo přestává být samozřejmostí.

Skleněná step

Jihozápadně od Kasr Namaru leží Skleněná step, krajina vzniklá během dávné magické katastrofy, snad jedné ze starších Solarid. Obrovské plochy písku byly roztaveny do pásů černého, zeleného a modravého skla. Přímá cesta přes ně je téměř nemožná. Daskové však znají průchody. Z místního skla vyrábějí šperky, rituální čepele a zvláštní nádoby; některé kusy vykazují podivné optické či magické vlastnosti.

Daskická poušť

Daskická poušť leží v mohutném dešťovém stínu Aberat. Poušť není pouze mořem písku. Střídají se zde duny, kamenité pláně, vyschlá říční koryta, skalní labyrinty, skryté oázy a hluboké prolákliny. Pod povrchem se nacházejí rozsáhlé dutiny a zásoby vody, jejichž znalost umožnila Daskům přežít výpravy, které je měly vyhladit.

Na imperiálních mapách byla poušť rozdělena mezi okolní země. Pro Dasky byly tyto hranice čáry nakreslené lidmi, kteří nevěděli, kde leží voda.

Daskové

Daskové patří k předimperiálním lidským národům Nemis. Už v době První Solaridy odmítli následovat Ekarince a některé tradice tvrdí, že část jejich předků bojovala po boku yuan-ti. Po jejich porážce byli postupně vytlačeni do nehostinné oblasti pod Aberaty.

Říše je po staletí označovala za kacíře a podnikala proti nim opakované Solaridy. Výpravy způsobovaly katastrofální ztráty, vypalovaly osady a ničily zdroje vody, ale žádná Dasky nezlomila.

Daskové nevytvořili centralizovaný stát. Jejich společnost stojí na klanech, rodech a proměnlivých spojenectvích. Ve chvíli velkého nebezpečí mohou následovat společného vůdce nebo vytvořit radu klanů. Jakmile nebezpečí pomine, jednota se zpravidla rozpadne. Právě tato politická roztříštěnost byla jejich slabinou i největší obranou. Říše mohla porazit daskskou armádu. Nikdy ale neměla komu vzít hlavní město.

Jalaty

Charakteristickým daskským sídlem je jalat, podzemní či částečně podzemní komplex chráněný před denním žárem, nočním chladem i nepřítelem. Některé jalaty jsou prosté obytné dutiny kolem studny. Jiné jsou několik generací budované podzemní komplexy se skladišti, svatyněmi, rodovými hrobkami a únikovými tunely.

Rodový jalat Zafirů byl například vybudován uvnitř pozůstatků dávno mrtvého purpurového červa, kterého postupně pohřbil písek. Jalat není jen dům. Je to kus rodové paměti ukrytý pod zemí.

Roh

Ústředním prvkem daskské víry je Roh, pán ohnivého písku. Daskové jej spojují se sluncem, pouští, životem, smrtí a silou člověka vydržet tam, kde by jiní zahynuli. Imperiální učenci zaznamenali podobnost mezi Rohem a Kiarou a některé prameny je považují za tutéž bytost uctívanou dvěma radikálně odlišnými způsoby.

Pro Dasky je tato teologická otázka nepodstatná. Roh nepotřebuje Kavalu. Nepotřebuje chrám. Je nad hlavou každého člověka, který se odváží vyjít do pouště.

Tetování

Daskská tetování jsou současně ozdobou, identitou a záznamem. Černé linie mohou označovat rod, původ, přísahy, mrtvé příbuzné, významné cesty nebo vztah k Rohovi. Některé vzory skutečně obsahují geografické informace. Jiné lze správně číst pouze v rámci konkrétního klanu. Dask tak může přijít o stan, koně i všechen majetek. Svůj rod a svou historii stále nese na kůži.

Velké klany pouště

Daskové mají stovky menších rodů a klanů. Několik z nich však získalo význam přesahující vlastní území a jejich jména zná prakticky celá poušť.

Zafirové – rod dluhu

Al-Zafirové patří mezi nejvýznamnější knížecí rody novější daskské historie. Jejich sláva i prokletí pocházejí z poslední velké války s Říší.

Během poslední Solaris byli Daskové na pokraji zhroucení. Kruthikové napadali jejich podzemní sídla, rytíři ovládali významné zdroje vody a některé oázy byly otráveny. K tomu přišlo katastrofální sucho. Tehdy jeden z princů Zafirů, pozdější děd Zakira a Zaratha, zabil několik Říšanů včetně významného kněze a odešel hledat legendární chrám Roha pohřbený pod pískem. Několik týdnů kopal, až nalezl vstup.

Nikdo neví, co uvnitř viděl ani co tam udělal. Když se vrátil, Zafirové nalezli nové zdroje vody. Mezi Říšany zároveň vypukla neznámá nemoc. Daskské klany povstaly a v následné krvavé bitvě byla poslední Solaris zlomena.

Pak se ukázala cena. Princovi synové se rodili zdraví. Dívky jeho krve se začaly rodit se smrtelnou chorobou. Nakonec bylo nalezeno magické řešení: nemoc bylo možné potlačit pomocí očarovaných krystalů, které musely ženy Zafirů neustále nosit. Sám princ nikdy neřekl, co v chrámu udělal. Rod si však vytvořil vlastní odpověď. Zachránil Dasky. A zaplatil svými dcerami.

Pozdější informace naznačují ještě temnější možnost. Místo, které princ považoval za Rohův chrám, mohlo souviset s Červy a Digorlinem. Pokud je to pravda, voda a mor nebyly Rohovým zázrakem, ale výsledkem dohody s něčím mnohem starším. Daskové samotní to však nevědí jistě a legenda zůstává legendou.

Když během Kakofonie začala magie slábnout, ochranné krystaly Zafirů přestaly fungovat. Starší ženy rodu dobrovolně odevzdávaly své amulety mladším a odcházely zemřít do pouště. Jejich bezduchá těla pak bloudila Šeptající plání.

Hadžarové – Strážci jalatů

Hadžarové se považují za jeden z nejstarších dosud existujících daskských klanů. Jejich prestiž nevychází z jediné velké bitvy, ale z paměti. Jejich území tvoří několik mimořádně starých jalatů vyhloubených hluboko do skalnatého podloží. Hadžarové uchovávají rodokmeny, staré písně, zákony a nejstarší podoby daskských rituálů.

Největší slávu získali během válek s Kruthiky. Jako jedni z prvních pochopili, že tvorové dokážou pronikat běžnou obranou jalatů. Začali budovat falešné tunely, propadliště a slepé chodby a vytvořili tradici specializovaných lovců Kruthiků.

Hadžarové uznávají hrdinství Zafirského prince, ale jejich ústní tradice obsahuje jeden nepříjemný detail. Na místě, kde měl princ nalézt Rohův chrám, podle jejich nejstarších písní žádný Rohův chrám nikdy nestál. Hadžarští stařešinové proto někdy říkají, že Zafir nekopal daleko. Kopal příliš hluboko.

Nahálové – Páni otevřeného písku

Nahálové představují druhou tvář Daskické pouště. Zatímco Hadžarové jsou spojeni s podzemím, Nahálové jsou kočovníci otevřeného písku. Jejich skutečným majetkem nejsou města ani jalaty, ale koně, stáda, studny a znalost cest. Dokážou během několika dní přemístit stovky lidí a zmizet z oblasti dříve, než k ní dorazí nepřátelská armáda.

Nahálové tradičně poskytovali velkou část daskské lehké jízdy. Během poslední Solaris se dlouho odmítali připojit k Zafirům. Teprve když se objevily nové zdroje vody a mezi Říšany vypukla nemoc, svolal jejich náčelník jezdce k rozhodujícímu útoku. Podle Nahálů právě jejich jízda poslední Solaris ukončila.

Nahálové jsou ze čtyř velkých klanů nejvíce propojeni s okolním světem. Obchodují s Jižním Gravenonem, znají cesty do Pětiměstí a někteří jejich bojovníci slouží jako průvodci či žoldnéři.

Azrakové – Děti Rohova žáru

Azrakové žijí v jedné z nejnehostinnějších částí pouště a jsou považováni za nejradikálnější strážce Rohovy víry. Podle jejich tradice není poušť trestem. Je zkouškou. Člověk, který přežije pod Rohovým světlem, se nemusí před nikým ospravedlňovat.

Z Azraků pocházela řada proroků, šamanů a vůdců povstání. Ze všech velkých klanů nejhůře snášejí spolupráci s Gravenony. Zafirského prince naopak uctívají téměř jako světce. Pro Azraky není pochyb o tom, co se pod pískem stalo: Roh vyslyšel svého služebníka a dal mu vodu a mor, aby mohl zachránit svůj lid. Tvrdit, že v chrámu mohl být někdo jiný, je pro některé Azraky rouháním.

Lamat a Kruthikové

Ze všech jmen, která si Daskové uchovali z dlouhé války s Říší, vyvolává největší nenávist jediné: Lamat.

Mistr Lamat patřil k nejmocnějším mágům své doby. Dosáhl pokročilého stadia lichdomu a žil více než století, takže se jeho osobní historie táhla přes několik generací daskských válek. Jeho nejstrašnějším dílem byli Kruthikové.

Říše měla s Dasky zásadní vojenský problém: rytířská armáda dokázala Dasky porazit v otevřené bitvě, ale nedokázala je dostat z jalatů. Lamat vytvořil řešení — predátora, který dokázal následovat člověka pod zem.

Kruthikové pronikali do tunelů, rozhrabávali podzemní sídla a lovili lidi v místech, která Daskové po generace považovali za bezpečná. Daskové se však přizpůsobili a Lamatův projekt se nakonec obrátil proti vlastním tvůrcům. Kruthikové unikli do Aberat a začali se tam rozmnožovat navzdory omezením, která do nich jejich tvůrci vložili.

Lamat přesto přežil. Pro další generace Dasků proto přestal být pouhým historickým člověkem. Stal se archetypem zla. Jeho jméno přešlo do řeči. „Lamat“ může označovat člověka, který vědomě vytváří utrpení, netvora v lidské podobě nebo téměř samotného ďábla. Rytíř Daska zabije. Lamat vytvoří něco, co bude zabíjet jeho děti.

Gravenony po Kakofonii

Kakofonie zasáhla sever a jih naprosto odlišně. Severní Gravenon byl závislý na magii, těžbě, dálkovém obchodu a dovozu potravin. Když se Valedora propadla do bojů o císařské dědictví, Shirazad přišel o velkou část svého tradičního trhu a zásobování. Obchod se částečně přeorientoval směrem k Pětiměstí, ale voda a potraviny se staly chronickým problémem. Ve městě opakovaně propukají hladové nepokoje.

Architekti zastavili těžbu a uzavřeli se ve svém sídle. Nikdo přesně neví proč. Jejich obrany stále fungují, ale z lóže přichází jen minimum zpráv. Současně se objevili Darchaii, psioničtí protivníci schopní ovládat aberrace. Útočí na karavany a jejich přítomnost byla zaznamenána také přímo v Aberatech.

Nejpodivnější je ale zmizení Dasků. Farhadův míšený dědic začal po Kakofonii hovořit o apokalyptických vizích. Shromáždil Dasky žijící v Shirazadu a odešel s nimi do pouště. Od té doby se Daskové téměř přestali objevovat. Nikdo neví, co se stalo s velkými klany. Nahálské karavany přestaly přicházet. Hadžarské jalaty mlčí. Dokonce i Azrakové zmizeli. Poušť je příliš tichá.

Jižní Gravenon přežil mnohem lépe. Jeho zemědělství funguje bez magie a karavanní obchod se dokázal přizpůsobit. Rozpad Valedory dokonce zvýšil význam místních obchodních tras. Dům sedmi studní dnes disponuje větší faktickou mocí než kdykoliv za Říše. Vévoda Samir ire Karj stále vládne v Mehrázu, ale jeho země stále více připomíná koalici vévodského dvora, měst, šlechty a velkých obchodních rodů.

Problémem je, že jejich tradiční partner na západě zmizel. Pokud Daskové skutečně odešli hlouběji do pouště, musí existovat důvod. A lidé, kteří po staletí žili vedle nich, vědí jednu věc: Daskové neopouštějí vodu bez důvodu.

Návaznost na kampaně a postavy

Gravenonský a daskský lore vznikal postupně napříč několika hranými příběhy. Sol strávil část své minulosti na stáži u Lóže Architektů v Severním Gravenonu, díky čemuž se do světa dostaly Shirazad, Architekti, aberatská těžba a technologie levitronů.

Mnohem hlubší stopu zanechala kampaň Tomb of Annihilation, v níž se objevili bratři Zakir Al-Zafir a Zarathustra Al-Zafir. Jejich příběhy poprvé ukázaly Dasky zevnitř: jejich jalaty, tetování, kult Roha, rodovou paměť a vlastní pohled na Solaridy.

Zvláštní význam měl jejich děd. Během poslední Solaris vstoupil do údajného chrámu Roha a vrátil se s prostředkem, který přinesl Daskům vodu a jejich nepřátelům nemoc. Cena se projevila jako dědičné prokletí ženských potomků Zafirů. Právě selhávání ochranných krystalů během Kakofonie a ohrožení sedmi sester přivedlo Zakira a Zaratha na cestu mimo jejich domov.

Jejich rodový příběh se nakonec propojil s mnohem starší historií Dasků. Zakirova skupina na Chultu zabila mistra Lamata, více než století starého mága na vrcholném stupni lichdomu a architekta Kruthiků. Muže, jehož jméno se během generací stalo v daskské kultuře téměř synonymem samotného ďábla.

Děd Zakira a Zaratha pomohl ukončit poslední Solaris za cenu kletby vlastního rodu. Jeho vnuci o generaci později odešli přes půl světa a jeden z jejich největších nepřátel už se z Chultu nikdy nevrátil. Pro většinu Dasků může být Lamat stále nesmrtelným démonem starých příběhů. Zafirové vědí, že je mrtvý.

Magická jizva Kakofonie

Severní Gravenon patřil k zemím, kde se závislost na vysoké magii proměnila během Kakofonie v okamžitou katastrofu. Nad Shirazadem se po generace vznášely části průmyslového komplexu Lóže Architektů: tavicí síně, sklady, laboratoře a několik propojených plošin držených levitačními systémy. Nebyla to jediná stavba ve vzduchu, ale tvořila největší souvislou magickou megastrukturu v zemi. Když magie selhala, část komplexu se zřítila do nižších čtvrtí Shirazadu. Následky byly katastrofální a město přišlo o celé bloky zástavby i velkou část obyvatel této oblasti. Dodnes zde leží pás mrtvé zástavby, v němž se mezi zkroucenými konstrukcemi nacházejí uzavřené dílny, rozbité golemy a předměty, které nikdo nedokázal bezpečně vyzvednout.

Katastrofa je jedním z důvodů, proč se Architekti po Kakofonii stáhli do izolace. Nejde pouze o strach z okolního světa. Část jejich vlastních technologií se obrátila proti nim a nikdo si není jistý, které staré systémy jsou ještě bezpečné. Severní Gravenon tak nabízí nejviditelnější příklad toho, co znamenalo zhroucení magického průmyslu: ne ztrátu pohodlí, ale pád celé infrastruktury, kterou už nikdo neumí spolehlivě obnovit.