Kolkara

Kolkara je stará země severozápadního až středního Nemis, ležící v mírném klimatickém pásu mezi civilizovaným vnitrozemím a zeměmi při Aberatech. Není zemí extrémů. Nemá tak těsný vztah k Aberatům jako Mesmeron, není divokým pohraničím jako Zalukansko a nikdy neměla politickou nebo náboženskou váhu Ekarinu. Její význam spočíval v něčem mnohem méně nápadném: po staletí byla jednou z těch zemí, na jejichž stabilitě stála každodenní existence Říše.

Základní údaje

Země a podnebí

Kolkara má klima připomínající střední Evropu. Léta jsou teplá, ale málokdy spalující, zimy pravidelně přinášejí sníh a většina země dostává dostatek srážek pro zemědělství. Krajinu tvoří především pahorkatiny, široká říční údolí a rozsáhlé smíšené lesy. Právě kolem řek vznikla největší města, nejstarší cesty a nejbohatší zemědělská panství.

Západ Kolkary je odlišný. Vliv okolních horských masivů vytváří dešťový stín a krajina se postupně mění. Lesy řídnou, pole ustupují pastvinám a místy vznikají kamenité stepi. Osídlení je zde řidší a život tradičně tvrdší. Zatímco obyvatelé úrodných říčních údolí pěstují obilí a ovoce, západní Kolkařané se více spoléhají na chov ovcí a koz, lesnictví a těžbu.

Aberaty jsou dost blízko na to, aby ovlivňovaly kolkařskou představivost, ale nikoliv každodenní život celé země. Pro člověka ze střední Kolkary jsou příběhy o Aberatech především vyprávěním vojáků, obchodníků a lovců. Teprve na západním okraji země začínají být podobné příběhy součástí skutečnosti. Vesnice jsou tam menší a opevněnější a lidé dobře vědí, že některé věci sestupující z hor nejsou zvířata.

Obyvatelstvo a společnost

Před Kakofonií žilo v Kolkaře přibližně čtyři až čtyři a půl milionu obyvatel. Naprostá většina žila na venkově a země nikdy nebyla známá velkými metropolemi. Její sílu představovala hustá síť vesnic, městeček, hradů, mlýnů a menších obchodních center. Města byla důležitá, ale Kolkara nebyla urbanizovanou zemí.

Kolkařané mají mezi ostatními národy pověst praktických, poněkud konzervativních lidí. Méně je zajímá okázalost a více to, zda věci fungují. Dobrý hospodář, schopný řemeslník nebo správce má v místní kultuře značnou váhu. Bohatství, které člověk nedokáže udržet, nevzbuzuje přílišný obdiv.

Tento charakter se promítá i do místní šlechty. Kolkařský rytíř samozřejmě vlastní koně, zbroj a družinu a účastní se turnajů stejně jako jeho protějšky jinde v Říši, ale místní aristokracie je tradičně pevněji spojena se správou půdy. Majetek zde znamená vesnice, mlýny, lesy, stáda a práva k těžbě. Šlechtic, který nerozumí vlastnímu panství, bývá považován za špatného pána bez ohledu na slavné předky.

Ve městech tuto praktickou kulturu představují cechy. Kováři, tkalci, hrnčíři, koželuhové, mlynáři a obchodníci získali během staletí značný politický vliv. Kolkara proto nikdy nebyla zemí, kde by veškerá moc automaticky končila u šlechty. Formálně samozřejmě ano, ale schopný cechmistr nebo bohatý mlynář mohl mít v každodenním životě města větší vliv než nejeden rytíř.

Hospodářství

Kolkara nepatřila mezi nejbohatší země Říše, ale patřila mezi ty nejspolehlivější. Produkovala obilí, luštěniny, ovoce, maso, vlnu, kůže a především velké množství dřeva. V západních vrchovinách se těžila železná ruda a kolem dolů vznikla tradice hutnictví, uhlířství a kovářství.

Pro kolkařské výrobky je typická spíše kvalita než luxus. Zdejší zbrojíř nemusí vytvořit meč hodný císařského prince, ale kolkařské sekery, hřeby, nože, zemědělské nástroje nebo železné nádobí se před Kakofonií prodávaly po značné části Nemis. Podobnou pověst měla vlna, hrubší látky a keramika.

Hlavními obchodními tepnami byly řeky. Po proudu putovalo dřevo a obilí, proti proudu luxusní zboží z bohatších částí Říše. Podél řek vyrostly mlýny, sklady, tržiště a menší opevněná města. Kolkara tak nebyla pouze producentem, ale také tranzitní zemí propojující několik částí kontinentu.

Církev a Konsorcium

Církev Sluncí byla před Kakofonií v Kolkaře pevně zakořeněná. Nebyla zde však především institucí velkých poutí a monumentálních chrámů. Mnohem důležitější byly stovky menších svatyní, klášterů a venkovských chrámů. Kněz býval na vesnici nejen duchovním, ale také písařem, rozhodčím sporů, učitelem a především léčitelem.

Právě poslední role měla později zásadní následky. Kolkara si během staletí vybudovala značnou závislost na církevní léčivé magii. Existovali bylinkáři, porodní báby i ranhojiči, ale vážnější choroby byly záležitostí kněží. Dokud magie fungovala, nebyl důvod budovat rozsáhlé světské zdravotnictví.

Sídlo některé z lóží Konsorcia bych v Kolkaře určitě zachoval, ale konkrétní lóži zatím nemáme v existujícím lore určenou. Vzhledem k charakteru země bych ji nedoplňoval jen proto, abychom vyplnili prázdné místo. Až projdeme stávající lóže Konsorcia, můžeme vybrat takovou, jejíž zaměření přirozeně zapadne do kolkařského prostředí.

Sídla a kraje

Pracovním hlavním městem může být Kolkar, staré město vystavěné kolem strategického brodu přes jednu z hlavních řek. Před Kakofonií by zde žilo přibližně padesát tisíc lidí. Kolkar by nebyl městem obřích císařských monumentů, ale hustým a prosperujícím správním centrem. Nad městem by stál hrad místního vládce, zatímco skutečným srdcem Kolkaru by byl kamenný most a rozsáhlé tržiště na jeho předpolí.

Západní vrchoviny můžeme pracovně označit jako Železný kraj. Jde o chudší, kamenitou oblast dolů, lesů, milířů a hutí, kde se zemědělství vždy kombinovalo s řemeslem. Osady zde bývají malé, ale v okolí dolů mohou vznikat překvapivě živá městečka. Kolkařská šlechta zde tradičně bohatla spíše na železe a dřevě než na obilí.

Střední a severní část země pokrývají rozsáhlé lesy, které však před Kakofonií nebyly skutečnou divočinou. Procházely jimi cesty a byly plné hájoven, uhlířských osad, pil a loveckých sídel. Teprve po rozpadu Říše se některé části lesa začaly znovu stávat místem, kam se lidé neodvažují po setmění.

Kolkara a Říše

Kolkara byla před Kakofonií jednou z nejspolehlivěji integrovaných zemí Říše. Neměla silnou tradici separatismu ani vlastní politickou mytologii založenou na odporu proti Kavale. Říše zde nebyla vnímána jako něco cizího. Byla jednoduše přirozeným řádem světa.

Císař uděloval léna, jeho mince platily na trzích, církev spravovala chrámy a císařské zákony uznávaly místní soudy. Obchodník mohl vyjet z Kolkary a očekávat, že po stovkách mil stále platí alespoň přibližně stejná pravidla. Pro běžného Kolkařana nebyla existence Říše politickou otázkou o nic víc než existence zimy.

Právě proto zde Kakofonie nezpůsobila pouze politickou krizi. Způsobila krizi představivosti. Poprvé po mnoha generacích museli lidé připustit, že císařský řád nemusí být věčný.

Kolkara po Kakofonii

Kolkara nebyla během Kakofonie fyzicky zničena. Nebyla zaplavena nepřátelskými armádami ani rozdrcena jedinou katastrofou. Její zhroucení bylo pomalejší a právě proto možná zákeřnější. Během několika let postupně přestaly fungovat instituce, které lidé považovali za samozřejmé.

Nejhorší byl výpadek magie. Když kněží přišli o schopnost léčit, Kolkara zjistila, že její světské zdravotnictví je žalostně nedostatečné. Choroby, které byly předtím nepříjemností pro člověka schopného zaplatit chrámu, se opět staly smrtelnými. Infekce, porodní komplikace a epidemie během prvních let po Kakofonii zabily desetitisíce lidí. Šmér byl pouze nejznámější z nemocí, které začaly znovu formovat každodenní život.

Z této katastrofy však postupně vzniklo něco nového. Ranhojiči, bylinkáři, apatykáři a porodní báby získali postavení, jaké před Kakofonií neměli. Ve větších městech začaly vznikat první skutečně světské špitály. Kolkara tak paradoxně během deseti let po pádu magie udělala v nemagické medicíně větší pokrok než za několik předchozích století.

Stejně závažný byl rozpad císařských cest a obchodu. Bez pravidelných hlídek se objevili loupežníci, bývalí vojáci a drobní šlechtici vybírající vlastní mýta. Cesta, která dříve procházela jedinou Říší, dnes může vést přes několik panství a každé z nich požaduje vlastní poplatek. Obchod se stal pomalejší, dražší a nebezpečnější. Některá města ležící na starých dálkových trasách rychle zchudla.

Kolkaru však zachránila její nejméně romantická vlastnost: soběstačnost. Vesnice, která si dokázala vypěstovat obilí, chovat dobytek, opravit vlastní nástroje a získat dřevo z okolního lesa, byla na císařském systému závislá mnohem méně než velké město živené dovozem. Zatímco některé sofistikovanější části Nemis zažívaly skutečný kolaps, velká část kolkařského venkova prostě pokračovala dál. Život byl chudší, nebezpečnější a kratší, ale pole bylo stále nutné na jaře zasít.

Podobně dobře přežila místní šlechta. Hrabata, baroni a rytíři už měli půdu, ozbrojené družiny a správní aparát. Když zmizela Kavala, jednoduše začali vykonávat pravomoci, které dříve náležely vzdálenějším institucím. Formálně mohou stále přísahat věrnost starému císařskému pořádku, prakticky jsou mnozí z nich samostatnými vládci.

Deset let po Kakofonii bych proto Kolkaru viděl jako jeden z relativně stabilnějších nástupnických států Nemis. Z původních čtyř až čtyř a půl milionu obyvatel zde zůstávají přibližně tři až tři a půl milionu. Pole jsou obdělávána, mlýny se stále točí a na tržištích se stále smlouvá. Na první pohled může návštěvník dokonce nabýt dojmu, že se zde vlastně nic zásadního nestalo.

Stačí ale onemocnět, vyjet několik dní od hlavní cesty nebo se zeptat starého obchodníka, kam až kdysi vozil své zboží.

Teprve potom je vidět, o kolik se svět Kolkary zmenšil.

Pro tvorbu postav je proto Kolkara vhodným původem pro lidi, kteří nevyrůstali v exotickém nebo vysloveně katastrofickém prostředí. Kolkařský rytíř, řemeslník, ranhojič, obchodník, lesník nebo bývalý chrámový písař může pocházet ze společnosti, která se stále snaží žít podle starých pravidel. A právě taková postava může při cestě do zbytku Nemis nejvýrazněji poznat, jak málo ze starého světa ve skutečnosti zůstalo.

Kolkara a magická soběstačnost

Kolkara představuje jeden z důležitých kontrastů k zemím, jejichž předkakofonická prosperita byla vystavěna na soustavném používání magie. Magie zde samozřejmě existovala a Písařská lóže patřila k významným institucím, ale zemědělství, zásobování a většina každodenní infrastruktury nebyly na magické podpoře existenčně závislé. Kolkarská pole musela rodit i bez Plant Growth a kolkarská města byla zvyklá fungovat bez složitých permanentních systémů.

Kakofonie proto Kolkaru zasáhla politicky, nábožensky a institucionálně, ale její základní hospodářství se nezhroutilo tak prudce jako v některých jiných částech Nemis. V prvních letech po pádu Říše se právě tato zdánlivá zaostalost ukázala jako výhoda. Kolkara ztratila část komfortu a služeb vrcholného imperiálního věku, nikoliv však samotnou schopnost uživit své obyvatelstvo. Tato zkušenost dodnes posiluje místní nedůvěru k systémům, které fungují jen tehdy, dokud funguje magie.