Cesta k Dašaru je pochodem vstříc chladné, ztělesněné kamenné pýše. Už z dálky se rýsuje jeho temná silueta — nepravidelná hradba věží a bastionů jako hráz proti prudkému srázu z Latrovských Zor. Skála pod pevností je poseta zčernalými jizvami po starých obléháních, jak sám kámen nese vzpomínku na všechnu prolitou krev.

Dašar je pěstí baronství Zlatopolí a železnou rukou knížectví Dašarina. V dobách Říše sloužil jako hraniční pevnost proti Pětířečí a dodnes se jeho věže zvedají nad okolní kraj jako hrozivý, varující prst. Kámen, z něhož je postaven, má nazelenalý odstín — místní říkají, že byl těžen z lomů, kam se kdysi házela mrtvá těla Yuan-Ti. V noci se zdá, že se hradby v měsíčním světle mihotavě lesknou, jako by se po nich plazilo cosi živého.

Brána je chráněna dvěma patrovými barbakány, mezi nimiž visí železná mříž ozdobená reliéfem Pasparnota, který roztrhává hadí tělo vedví. Had má v očních důlcích zasazené krystaly, které se při dopadu světla rudě zablesknou. Pod bránou je vyryt nápis ve staré Ekarinštině — sotva čitelný, ale překládá se jako „Kdo vstoupí, nechť zanechá falešnou kůži za sebou“.

Uvnitř je pevnost strohá, vojenská. Kamenné nádvoří je dlážděno nepravidelnými bloky, mezi nimiž prorůstá mech. V severním křídle se tyčí věž Zorislavova, pojmenovaná po rodové linii rytířů, která zde už po generace drží čestnou stráž. Rodina je známá nejen svým vojenským umem, ale i krutostí k zajatcům. V podzemí pod věží se nachází vlhké kobky, kde se mísí pach rezavého železa a zatuchlého kamene — Toren ire Pasparnot tu strávil dny a noci svázaný a bitý, nucený poslouchat kroky svých trýznitelů.

Pro vojáky Dašaru je loajalita otázkou hrdosti i strachu. Pro vězně je to konec světa v kameni a železe. A pro Torena — jizva, která se nikdy nezahojí.

Střípky historie:

• V době první expanze Kamenodvorského vévodství byl Dašar přestavěn z původního hradiště na moderní bastion a opevněn proti obléhání.
• Během Dašarské zrady před několika generacemi byl jeden z jeho velitelů usvědčen z tajného vyjednávání s Pětiřečím — a veřejně popraven na vlastním hradbovém ochozu. Temná kaňka na rodové tradici Zorislavů.
• Místní pověsti mluví o Zeleném hladovci, hadím stvoření, které prý spí v zasypaných katakombách pod pevností. Občas má prý být slyšet jeho tiché škrábání na kamenných stěnách.