— staré rezzarské přísloví

Rezzarnon je staré poloostrovní království na východě Nemis, země skalnatých břehů, úzkých zálivů, vinic, loděnic a starých rodů. Jeho dějiny jsou neoddělitelně spojené s Rezzou Milosrdným, jedním z deseti Solárů První Solaridy, jehož družina se na poloostrově usadila po válkách proti yuan-ti. Rezza se stal zakladatelem země, předkem její politické tradice a postupně také postavou, kolem níž vznikla svébytná rezzarnonská podoba víry ve Dvě Slunce.

Vztah Rezzarnonu k Říši se během staletí neustále měnil. Existovala období pevného spojenectví, vazalství, téměř úplné nezávislosti i přímé císařské okupace. Někteří císařové považovali rezzarnonského krále za svého vazala, jiní za téměř nezávislého spojence a další se jej pokusili nahradit vlastním místodržitelem. Rezzarnon byl několikrát vojensky poražen a přinejmenším v některých obdobích skutečně spravován přímo z Kavaly. Rezzova koruna však všechny tyto epochy přežila.

Několik generací před Kakofonií se vztah ustálil do podoby autonomního korunního království uvnitř Říše. Rezzarnon uznával císaře, poskytoval mu vojsko a lodě a plnil sjednané závazky, ale ponechával si vlastní korunu, zákony, flotilu i náboženské uspořádání. Pro císařské úředníky byl Rezzarnon jednoznačně součástí Říše. Pro Rezzary byla Říše politickým uspořádáním, jehož byli účastníky.

Rozdíl byl malý pouze tehdy, když se o něm nemluvilo.

Základní údaje

Země mezi skalami a mořem

Rezzarnon tvoří výrazný poloostrov vybíhající do Vnitromoří. Vnitrozemí je pahorkaté a místy hornaté, protkané úzkými údolími, která se teprve u pobřeží rozevírají do menších nížin. Země má typicky vnitromořské klima s dlouhými horkými léty a mírnými, deštivějšími zimami. V nižších polohách rostou olivovníky, vinná réva a ovocné stromy, na kamenitějších svazích se pasou ovce a kozy. Větší zemědělská sídla se drží říčních údolí a několika úrodnějších pobřežních oblastí.

Rezzarnon však neurčuje jeho půda. Určuje jej moře.

Pobřeží je mimořádně členité. Skalní útesy střídají malé zálivy, jeskyně, dlouhé mysy a skryté pláže. Především severní pobřeží představuje přirozenou překážku pro jakoukoliv velkou flotilu a stovky drobných zátočin poskytují útočiště rybářům, pašerákům i korzárům. Některá kotviště nejsou zaznamenána ani na královských mapách a jejich polohu si předávají jednotlivé rodiny po generace.

Pro invazní armádu je většina pobřeží nepoužitelná. Rezzarnon má pouze několik míst, kde lze bezpečně vyložit velké množství vojáků, koní a zásob. Právě tato místa střeží čtyři největší pevnosti země.

Rezzarnonský kříž

Čtyři pevnosti Rezzarnonského kříže patří k nejstarším symbolům království. Tradice připisuje jejich založení potomkům Rezzy a každá střeží jeden přirozený směr ohrožení poloostrova. Jejich oficiální označení jsou prostá: Severní, Západní, Jižní a Východní tvrz. Za staletí však každá získala vlastní lidové jméno.

Severní tvrz, zvaná Zub Rezzy, stojí proti Latrepanu a chrání úzkou šíji spojující poloostrov s pevninou. Je ze všech čtyř nejvíce pozemní pevností: masivní, strohá a připravená přijmout obléhání celé armády. Nedaleko se nachází starý Přetah, systém cest, kluzných drah a navijáků, po kterých mohou být menší lodě přesouvány mezi zálivy na obou stranách šíje. Za války tak Rezzarové dokážou přemístit část flotily, aniž by musela obeplout poloostrov.

Západní tvrz, neboli Milosrdná zeď, hledí směrem k Valedoře. Střeží jednu z největších pobřežních nížin a zároveň jedno z nejlepších míst k vylodění. Její jméno připomíná tradici o Rezzovi, který zde údajně dovolil poraženému nepříteli odejít. Rezzarové s oblibou dodávají, že právě proto museli jeho potomci na místě postavit pevnost.

Na jihu stojí Hadí lucerna, Jižní tvrz obrácená k Trothu. Její vysoké věže slouží současně jako pevnost a majáky a její posádky po staletí sledovaly jižní vody, ostrovy a pohyb lodí přicházejících od Trothu. V rezzarských námořních příbězích se s Hadí lucernou pojí yuan-ti, zmizelé lodě a světla pozorovaná daleko na moři.

Východní tvrz, Brána úsvitu, chrání stranu poloostrova obrácenou do Vnitromoří. Ze čtyř pevností má největší přístav a nejsilnější vazbu na královskou flotilu. Kolem jejích hradeb vyrostlo celé přístavní město se skladišti, suchými doky a loděnicemi. Kdo chce kontrolovat rezzarnonský obchod s Vnitromořím, musí kontrolovat Bránu úsvitu.

Kříž není pouze vojenským systémem. Jednotlivé posádky mají vlastní tradice, slavnosti a stará soupeření. Služba u jedné z pevností je prestižní a bývalí důstojníci se k ní hlásí ještě desetiletí poté.

Rezzara

Rezzara je hlavním městem, největším přístavem a duchovním centrem země. Před Kakofonií zde žilo kolem dvou set tisíc obyvatel. Město vyrůstá od přístavu po několika pahorcích a jeho siluetu tvoří bledé kamenné domy, zvonice, rodové věže a paláce vystavěné nad úzkými ulicemi.

Rezzara působí jinak než monumentální Kavala. Je hlučnější, stísněnější a živější. Z přístavu je cítit sůl, ryby a dehet, v horních čtvrtích víno, kuchyně a zahrady starých rodových paláců. Schodiště mohou spojovat několik ulic ležících přímo nad sebou a některé domy mají vstupy v různých podlažích podle toho, z které strany kopce člověk přichází.

Nad městem stojí královský palác, skutečná moc Rezzary je však rozprostřena mezi korunu, staré rody, obchodní společnosti, loděnice a kapitány. Rezzarnonský král má velkou autoritu, ale žádný rozumný panovník neignoruje rod, který dokáže během týdne postavit na moře třicet lodí.

Dominantou starého města je také Velký chrám Rezzy Milosrdného. Pro Rezzary jde o jedno z nejsvětějších míst jejich země. Pro imperiální Církev představuje už po staletí teologickou provokaci.

Rezza Milosrdný

Rezza patřil k deseti Solárům První Solaridy a v imperiální tradici je ctěn jako jeden z osvoboditelů lidstva. Rezzarnonská tradice však jde podstatně dál. Podle ní byl Rezza prvním rytířem osobně pasovaným Kiarou a jeho autorita proto nepocházela od Šeracha ani od pozdější Církve, nýbrž přímo od jednoho ze Sluncí.

Rezzarové přesto Rezzu nepovažují za boha. Je prvním služebníkem Kiary, zakladatelem jejich země a vzorem panovníka a rytíře. Na noční obloze mu náleží souhvězdí Dobrodince. Rezza bývá zobrazován s mečem, někdy s otevřenou dlaní podávanou poraženému protivníkovi, nikdy však klečící. Podle místní tradice by byl klečící Rezza téměř protimluv.

Právě jeho kult tvoří nejviditelnější rozdíl mezi rezzarskou a imperiální religiozitou. Nikde v ostatních zemích Říše není Rezzovi zasvěcen chrám. Stejně jako ostatní Solárové může být zobrazován, připomínán, mít svatostánek nebo stát mezi deseti zakladateli Říše, ale samotný chrám podle imperiální teologie náleží Sluncím.

Rezzarnon toto pravidlo nikdy nepřijal.

Po celé zemi stojí Rezzovy chrámy. Rezzarové v tom žádný rozpor nevidí: neuctívají v nich Rezzu jako boha, nýbrž jeho službu Kiaře a spojení mezi Kiarou, Rezzou a jejich zemí. Imperiální teologové tento argument po staletí označovali za rezzarskou sofistiku.

Během období přímé císařské vlády byly některé Rezzovy chrámy uzavřeny či přezasvěceny Sluncím. Po návratu domácí vlády se zpravidla vrátilo i původní zasvěcení. Jedno z nejtrpčeji připomínaných období rezzarnonských dějin se váže právě k císařské okupaci, během níž byl hlavní chrám v Rezzaře přezasvěcen Kiaře. Po obnovení domácí koruny patřilo navrácení Rezzova jména nad jeho bránu mezi první veřejné akty nové vlády.

Zničení Rezzova chrámu proto není v místním chápání jen náboženským znesvěcením. Je symbolem cizí nadvlády.

Rezzarská víra a imperiální Církev

Rezzarská víra vyrůstá ze stejného základu jako víra Říše. Uctívá Dvě Slunce, sdílí většinu základní teologie, svátků i rituálů a její kněží mohou v mnoha otázkách vést téměř stejnou bohoslužbu jako jejich protějšky ve Valedoře.

Rozkol spočívá v autoritě.

Rezzarnon nikdy neuznal imperiální Církev jako nadřazenou duchovní autoritu. Patriarcha ani matriarcha slunoprav nemají podle rezzarského práva právo jmenovat domácí kněze, soudit je nebo určovat podobu místního kultu. Rezzarnonské kněžstvo tvoří vlastní hierarchii a nad celým systémem stojí koruna.

Král přitom není knězem v běžném smyslu. Je ochráncem Rezzova odkazu a nejvyšším garantem správného kultu v království. Tento nárok je odvozován od Rezzova pasování Kiarou a kontinuity jeho koruny. Právě proto je postavení rezzarnonského panovníka zároveň politickou i duchovní otázkou.

Imperiální Církev přesto nebyla v Rezzarnonu zakázána. Naopak byla po většinu dějin korunou tolerována. Mohla vlastnit chrámy Dvou Sluncí, kláštery a hospice, sloužit věřícím, kázat a poskytovat léčení. Významné komunity vznikaly především ve velkých přístavech, kde žili obchodníci, vojáci a další lidé pocházející z jiných částí Říše.

Byla však tolerovanou církví, nikoliv uznanou autoritou.

Její duchovní nesměli zasahovat do rezzarnonské hierarchie a jejich rozsudky nad domácími kněžími neměly bez souhlasu koruny právní váhu. V dobách dobrých vztahů se obě struktury naučily žít vedle sebe. V dobách konfliktu následovaly exkomunikace, zavírání chrámů, vyhošťování prelátů a velmi dlouhé traktáty dokazující, proč je druhá strana v omylu.

Rezzarové byli proto v konzervativních církevních kruzích často považováni za heretiky. Sami takové označení považovali za absurdní.

Podle jejich názoru vyznávají stejná Slunce jako všichni ostatní.

Pouze nepotřebují povolení z Kavaly, aby jim řekli jak.

Koruna a Říše

Rezzarnonské kroniky a císařské dějiny podávají vztah obou mocností rozdílně. Rezzarské texty zdůrazňují nepřerušenou existenci Rezzovy koruny. Císařské archivy naopak obsahují listiny označující rezzarnonské panovníky za vazaly, místodržitele, korunní krále nebo držitele císařského léna.

Během tisíciletí mohly být pravdivé všechny.

Rezzarnon několikrát bojoval proti Říši a byl několikrát vojensky poražen. Existovala období přímé císařské okupace, kdy některé pevnosti Kříže držely imperiální jednotky a v Rezzaře působil místodržitel dosazený z Kavaly. Jindy byla císařská autorita natolik vzdálená, že rezzarnonský král jednal jako zcela nezávislý panovník. V některých obdobích byli členové královské rodiny vychováváni v Kavale jako čestní hosté, jejichž návrat závisel na poslušnosti Rezzarnonu. Rezzarské kroniky pro tuto praxi používají méně zdvořilá slova.

Několik generací před Kakofonií bylo dosaženo posledního velkého kompromisu. Rezzarnon se stal autonomním korunním královstvím uvnitř imperiálního systému. Král uznával císaře jako vrcholnou politickou autoritu, poskytoval vojsko a flotilu a plnil smluvené povinnosti. Císař na oplátku uznával rezzarnonské zákony, korunu, domácí správu, náboženské uspořádání a velení nad flotilou.

Takové uspořádání vydrželo až do Kakofonie.

Rody a společnost

Rezzarnonská společnost je silně rodová. Rod není pouze příbuzenstvo, ale ekonomická a politická síť zahrnující klienty, zaměstnance, kapitány, obchodní partnery, spojence a někdy celé vesnice.

Šlechta je proto méně oddělená od obchodu než ve Valedoře. Starý aristokratický rod může vlastnit panství ve vnitrozemí, několik obchodních lodí, podíl v loděnici a sklady v Rezzaře. Bohatý kupecký rod může během několika generací získat půdu, uzavřít vhodné sňatky a vstoupit mezi aristokracii.

Rezzarové jsou známí silnou rodinnou loajalitou a stejně silnou schopností pamatovat si urážky. Rodové spory mohou přetrvat několik generací, aniž by nutně přerostly v otevřenou válku. Dva rody se mohou soudit o přístav, soupeřit o místo u dvora, nenávidět se kvůli vraždě spáchané před osmdesáti lety a současně společně financovat obchodní flotilu.

Kerdenové patří mezi významné staré linie. Z jejich hlavní větve pocházel poslední předkakofonický král Alessan Kerden ire Rezza a později jeho vnučka Livira. Příslušníci vedlejších větví však po generace získávali sňatky a císařskou službou významná postavení i daleko za hranicemi poloostrova.

Nejvýznamnější z nich je Kespia Kerden ire Rezza, markraběnka Zalukanska.

Kespia Kerden ire Rezza

Kespia patří ke starší generaci Kerdenů a královna Livira ji tradičně oslovuje jako pratetu, přestože příbuzenské vztahy mezi jednotlivými větvemi rozsáhlého rodu jsou složitější než tento titul naznačuje. Většinu dospělého života strávila mimo Rezzarnon a její kariéra je typickým příkladem toho, jak daleko dokázaly vedlejší větve velkých rezzarských rodů proniknout do imperiální aristokracie.

Zalukansko patřilo mezi největší a vojensky nejnáročnější marky Říše. Kespia tam získala zkušenosti s pohraniční válkou, imperiálním právem, správou rozsáhlého území i politikou Kavaly, Latrepanu a severních šlechtických rodů. Pro mladou Liviru tak představuje něco, co mezi rezzarnonskými rádci není běžné: člověka, který většinu života vládl mimo bezpečí poloostrova a dobře zná způsob, jakým fungovala skutečná imperiální moc.

Jejich vztah je blízký, ale politicky citlivý. Kespia patřila mezi členy rodu, kteří po smrti Alessana podpořili Livirin nárok na korunu v okamžiku, kdy část aristokracie zpochybňovala nejen její věk, ale také schopnost ženy nést duchovní autoritu Rezzovy koruny. Její podpora měla zvláštní váhu právě proto, že Kespia sama po mnoho let vládla jedné z nejobtížnějších zemí Říše.

Pro Liviru je proto zkušenou příbuznou a rádkyní.

Pro část rezzarnonské šlechty však také nepříjemnou alternativou.

Kerdenové mají stále starší členku rodu, která už jednou prokázala schopnost vládnout celé zemi. Kespia jakékoliv úvahy o vlastním nároku na Rezzovu korunu odmítá, ale právě u starých rezzarských rodů nebývá veřejné odmítnutí dostatečným důvodem, aby šeptanda zmizela.

Mnohem bezprostřednější problém představuje Zalukansko.

Po smrti císaře si marku podřídil Hikran ire Voktar a velkou část její rytířské síly odvedl do války o Kavalu. Kespia tak přišla o zemi, kterou předtím legitimně spravovala. Rezzarnonská koruna její titul nezpochybnila. Pro Liviru je Kespia nejen příbuznou, ale také legitimní vládkyní země, kterou dnes ovládá jeden z nejmocnějších panovníků bývalé Říše.

Otevřená vojenská podpora by znamenala konflikt s Latrepanem.

Rezzarnon však má dlouhou tradici způsobů, jak někoho podporovat bez vyhlášení války.

Zbraně mohou koupit soukromí obchodníci. Peníze mohou půjčit Kerdenové. Korzárský kapitán může převézt několik desítek mužů, aniž by věděl, pro koho pracují. Královský dvůr pak může zcela pravdivě tvrdit, že žádné rezzarnonské jednotky Zalukansko nepřekročily.

Vztah Liviry a Kespie tak propojuje dvě vzdálené části Nemis. Livira má zkušenou příbuznou, která jí pomohla upevnit korunu a zná politiku staré Říše způsobem, jaký její generace už nemůže získat. Kespia má naopak v Rezzaře mladou královnu, která disponuje penězi, flotilou a politickým důvodem jednoho dne podpořit její návrat.

Ani jedna zatím nemusí vědět, jakou cenu za takovou pomoc jednou druhá zaplatí.

Moře a námořníci

Moře je v Rezzarnonu zaměstnání, cesta, hranice i součást společenského postavení. Prakticky každá pobřežní rodina má mezi příbuznými námořníka, rybáře, lodníka, obchodníka nebo člověka pracujícího v loděnici.

Rezzarské lodě jsou tradičně stavěné pro rychlou pobřežní a vnitromořskou plavbu. Jejich kapitáni vynikají znalostí pobřeží a místní lodivodi dokážou bezpečně proplout vodami, do kterých se cizí kapitán neodváží ani za denního světla.

Rezzarnon měl před Kakofonií vlastní královskou flotilu, ale nikdy nespoléhal pouze na ni. Jeho skutečná námořní síla vždy spočívala ve schopnosti proměnit obchodní kapitány, rybáře a soukromé lodě v improvizovanou válečnou moc.

Z této tradice vyrostlo rezzarské korzárství.

Korzáři

Korzárství je v Rezzarnonu stará a plně institucionalizovaná součást státu. Vzniklo jako odpověď menšího námořního království na války s mocnostmi, které mohly postavit větší flotily. Rezzarnon nemusel vlastnit všechny lodě, které za něj bojovaly. Stačilo vlastnit právo určit, proti komu smějí bojovat.

Královský korzárský patent opravňuje soukromého kapitána vést válku jménem koruny. Dokument určuje nepřítele, dobu platnosti, pravidla zajímání lodí a podíl koruny na kořisti. Kapitán si opatří loď, posádku a investory a na vlastní náklady vypluje lovit nepřátelský obchod.

Korzárská plavba tak funguje zároveň jako vojenská operace a podnik. Na financování jediné lodi se mohou podílet obchodníci, šlechtici, kapitánova rodina i členové posádky. Po návratu se výnos rozdělí podle předem stanovené smlouvy.

Za staletí vznikly celé korzárské rody, jejichž bohatství pochází z patentů stejně jako z běžného obchodu. Některé byly za služby koruně povýšeny do šlechtického stavu. U jiných se už dávno nedá určit, zda začaly jako aristokraté s loděmi, nebo námořní lupiči, kteří si později koupili panství.

Pro mladšího syna rezzarského rodu je korzárská kariéra zcela legitimní. Zatímco valedorský rytíř vyjede do světa s koněm a družinou, Rezzar může investovat dědictví do rychlé lodi, najmout posádku a požádat korunu o patent.

Pokud se vrátí s několika ukořistěnými loděmi, rodina na něj nebude hledět jako na piráta.

Bude na něj hrdá.

Soudy moře

Rozdíl mezi korzárem a pirátem neurčuje podle rezzarnonského práva pouze způsob boje, ale především zákonnost kořisti. Ukořistěná loď proto musí být přivedena do rezzarského přístavu před jeden ze Soudů moře.

Soudci prozkoumají patent, lodní knihy, náklad a okolnosti zajetí. Pokud prohlásí kořist za zákonnou, loď a zboží mohou být prodány a výnos rozdělen mezi korunu, investory, kapitána a posádku.

Rezzarnonské námořní právo je mimořádně propracované.

Jeho pověst mimo Rezzarnon je podstatně horší.

Generace rezzarských právníků vytvořily množství precedentů vysvětlujících, proč je téměř libovolná loď určitým způsobem spojena s nepřítelem koruny. Cizí obchodníci proto někdy označují Soudy moře za místo, kam korzár přinese ukradenou loď a soudce mu vystaví potvrzení, že ji nikdy neukradl.

Rezzarský právník by samozřejmě upozornil, že taková formulace je právně zcela nesmyslná.

Korzár a pirát

Rezzarové mezi oběma pojmy dělají ostrý rozdíl. Korzár pluje pod vlajkou, dodržuje patent, přijímá kapitulaci a odpovídá koruně. Zajaté důstojníky drží pro výkupné, posádku může vyměnit nebo propustit a ukořistěnou loď předkládá soudu.

Pirát neodpovídá nikomu.

Rezzarská korzárská kultura proto obsahuje vlastní představu cti. Masakr posádky, která se vzdala, nebo útok na loď výslovně chráněnou patentem může zničit kapitánovu pověst a připravit jej o možnost získat další listinu.

Existují však také tiché patenty. O těch se nemluví a královská kancelář jejich existenci popírá. Kapitán dostane úkol, který koruna nechce spojovat se svým jménem. Pokud uspěje, bude odměněn. Pokud skončí na šibenici v cizím přístavu, Rezzara prohlásí, že šlo o piráta, o němž nikdy neslyšela.

Jeho vdova obvykle nezůstane bez prostředků.

Lóže Kartografů

Rezzarnonská lóže Konsorcia sídlila na vysokém mysu poblíž Brány úsvitu. Lóže Kartografů patřila k prakticky orientovaným lóžím a zabývala se navigací, měřením vzdáleností, hvězdami, mořskými proudy, počasím a magickým průzkumem.

Její sídlo bylo současně observatoří, knihovnou map a majákem. Kartografové po staletí shromažďovali lodní deníky a opravovali mapy pobřeží celého Vnitromoří.

Rezzarové měli k této lóži neobvykle dobrý vztah. Její mágové nabízeli něco, čemu každý kapitán rozuměl: bezpečnější cestu domů.

Kakofonie většinu jejich magických metod zničila, nikoliv však mapy a zkušenosti. Přeživší Kartografové proto patří k nemnoha mágům, jejichž praktická hodnota po ztrátě magie zůstala mimořádně vysoká.

Rezzarnon a Troth

Jižní vody představují zvláštní hranici rezzarnonského světa. Směrem k Trothu leží menší rezzarnonské ostrovy a předsunuté základny, z nichž nejvýznamnější je San Rezzio, skalnatý ostrov s hlubokým přístavem a starou pevností.

Odtud byly sledovány plavební cesty směrem k Trothu a právě zde se zrodila řada námořních příběhů o yuan-ti.

V ostatních zemích se děti straší tím, že je odnesou hadi.

Rezzarské děti se uklidňují tím, že ani hadi Rezzary nechtějí.

Hospodářství

Navzdory kamenitému charakteru není Rezzarnon chudý. Úrodnější oblasti produkují víno, olivový olej, ovoce a obilí, kopcovité vnitrozemí živí stáda a pobřeží poskytuje ryby a sůl. Rezzarská vína a oleje mají dobrou pověst po celém Vnitromoří.

Skutečné bohatství však přináší obchod.

Před Kakofonií spojovaly rezzarské lodě Valedoru, Latrepan, Pětiměstí, Troth a další přístavy Vnitromoří. Přístavní cla financovala korunu a lodní podíly tvořily značnou část majetku mnoha aristokratických rodů.

Loděnice Rezzary a Brány úsvitu patřily mezi nejlepší v regionu. Stavěly obchodní lodě, rychlé korzárské plachetnice i válečná plavidla královské flotily.

Rezzarnon proto nikdy nebyl zemí, jejíž prosperitu lze měřit pouze podle úrody.

Dobrá sklizeň je požehnání.

Dobré moře je nutnost.

Kakofonie

Kakofonie Rezzarnon tvrdě zasáhla, ale nezničila jeho stát. Ztráta magie ochromila navigační prostředky, komunikaci flotil, některé majáky a ochranná zařízení přístavů. Kartografové během jediného dne přišli o schopnosti, na kterých byly postaveny celé části námořního systému.

Ještě horší byl kolaps církevního léčitelství. Přístavy, v nichž se neustále pohybovaly tisíce lidí, se staly ideálním prostředím pro epidemie. Některé čtvrti Rezzary a dalších měst byly uzavírány a část námořního obchodu se na čas téměř zastavila.

Rezzarnon však měl zásadní výhodu. Jeho instituce nebyly závislé na každodenním řízení z Kavaly. Měl vlastního krále, správu, flotilu, soudy i domácí náboženskou hierarchii.

Když císařská moc zmizela, nevzniklo politické vakuum.

Zmizela pouze vyšší vrstva systému.

Alessanova smrt a Livirina koruna

Posledním předkakofonickým panovníkem byl Alessan Kerden ire Rezza. Přežil samotnou katastrofu a první chaotická léta, ale přibližně pět let poté zemřel. Jeho nejstarší syn padl ve válkách následujících po smrti císaře a další následník zemřel během epidemie.

Koruna tak přešla na Alessanovu mladou vnučku Liviru Kerden ire Rezza.

Její nástupnictví otevřelo nejen dynastický, ale také náboženský problém. Rezzarnonský panovník je garantem domácího kultu a část konzervativní aristokracie začala zpochybňovat, zda žena může tuto úlohu plně zastávat.

Livira odpověděla tradičním způsobem.

Nechala se korunovat podle starého obřadu, převzala prsten Milosrdného a zajistila si podporu flotily.

Významnou roli při upevnění jejího nároku sehrála právě Kespia Kerden ire Rezza. Starší příbuzná, která už léta sama vládla Zalukansku, odmítla argument, že pohlaví samo o sobě může zpochybnit schopnost Kerdena nést vládu. Její veřejná podpora Liviry poskytla mladé královně něco, co žádný teologický traktát nabídnout nemohl: živý příklad ženy jejich vlastního rodu, která už dávno prokázala schopnost vládnout jedné z nejobtížnějších zemí Říše.

Debata pokračuje.

Královna vládne.

Zlatý věk korzárů

Rozpad Říše přinesl rezzarskému korzárství největší rozmach za několik staletí. Vnitromoří je plné pirátů, rozpadlých států, soupeřících vládců a obchodních lodí, které nemá kdo chránit. Královna potřebuje námořní sílu, ale nemůže financovat flotilu dostatečně velkou, aby pokryla všechny rezzarnonské zájmy.

Výsledkem je záplava nových patentů.

Korzáři loví piráty, chrání konvoje, útočí na nepřátele koruny a někdy vykonávají rezzarnonskou zahraniční politiku stovky mil od domova. Obchodníci mohou zaplatit za připojení k rezzarnonskému konvoji, který pod ochranou královských a soukromých válečných lodí propluje nebezpečnými vodami.

Systém funguje.

Možná až příliš dobře.

Některé korzárské rody dnes vlastní desítky lodí, ozbrojené posádky, skladiště a majetek v několika přístavech. Livira je potřebuje a současně musí hlídat, aby se z jejích kapitánů nestali malí námořní vládcové.

Korzárství jí poskytuje také téměř ideální nástroj pro citlivé záležitosti, jako je Kespia a Zalukansko. Rezzarnon nemusí proti Hikranovi vyslat královskou flotilu, aby se rezzarské zbraně nebo lidé objevili na opačném konci Vnitromoří. V zemi tichých patentů je rozdíl mezi soukromou iniciativou a politikou koruny někdy úmyslně nejasný.

Rezzarnon deset let po Kakofonii

Deset let po katastrofě žije v Rezzarnonu přibližně 4,5 až 4,8 milionu lidí. Ztráty byly obrovské, ale ve srovnání s řadou jiných zemí Nemis království přežilo mimořádně dobře.

Rezzara stále vybírá daně. Soudy stále soudí. Loděnice stavějí lodě. Čtyři pevnosti Kříže stále drží posádky. Královna dokáže vydat rozkaz na jednom konci poloostrova a existuje rozumná šance, že bude respektován i na druhém.

Ve světě po Kakofonii je něco takového téměř luxus.

Rezzarnon se proto postupně mění z problematického autonomního království na jednu z hlavních regionálních mocností nového Nemis. Jeho lodě zajišťují obchod, korzáři se objevují po celém Vnitromoří a obchodní rody získávají majetek v přístavech, kde před deseti lety dominovali císařští kupci.

Současně sílí stará otázka rezzarské identity. Po generace mohli Rezzarové tvrdit, že jsou součástí Říše, aniž by se vzdali vlastní koruny. Teď císař není, Kavala je vzdáleným symbolem a Rezzarnon funguje bez ní.

Přesto vazby na starý svět nezmizely. Kespia Kerden stále nese titul markraběnky Zalukanska. Rezzarnonská královna stále patří ke stejnému rodu. Za mořem vládne Zalukansku Hikran ire Voktar a v Rezzaře existují lidé, kteří považují Kespiino vyhnání nejen za otázku zalukanské politiky, ale za urážku Kerdenů.

Rezzarnon proto návrat Říše nemusí odmítat.

Musí však vědět, jaká Říše se má vrátit.

Když někdo přijede do Rezzary s plánem na její obnovení, málokdo jej rovnou vyhodí. Rezzarové mají k odkazu Solaridy, Šeracha i staré Říše příliš hluboký vztah.

Nejdřív mu nabídnou víno.

Vyslechnou ho.

A potom se zeptají:

„Dobře. A kdo bude komu přísahat?“

Noc bez přílivu

Námořní moc Rezzarnonu po staletí nestála pouze na zkušenosti kapitánů a kvalitě lodí. Největší přístavy využívaly systémy Kartografů a další magie k předpovídání bouří, regulaci vody a ochraně nejzranitelnějších částí pobřeží. Control Water a příbuzné rituály nebyly každodenním zázrakem, ale součástí infrastruktury, s níž přístavní stavitelé počítali stejně samozřejmě jako s moly a vlnolamy.

Když přišla Kakofonie, jedna z prvních velkých bouří zasáhla pobřeží ve chvíli, kdy tyto ochrany neodpověděly. Příliv a vítr pronikly do míst, která byla po generace považována za bezpečná, a během jediné noci byly zničeny celé části přístavních čtvrtí, skladiště i loděnice. Událost vstoupila do rezzarnonské paměti jako Noc bez přílivu — nikoliv proto, že by moře nepřišlo, ale protože nepřišla magie, která ho měla zadržet. Rezzarnonské korzárství a námořní obchod se z katastrofy postupně zotavily, ale pobřeží dodnes nese její jizvy.