Zalukansko

Zalukansko je severní marka Říše, země širokých řek, hlubokých lesů, starých hor a hranic, které se během staletí opakovaně posouvaly. Nikdy nebylo jednotným královstvím ani domovem jediného národa. Pod jednou politickou střechou spojuje především Požeransko, Regantu a Potauří, tři oblasti s výrazně odlišnou krajinou, hospodářstvím i kulturou. Na jihu sousedí s nikdy skutečně nepodrobenými Luky, zatímco na severu se civilizovaná krajina postupně rozpadá v Mandrabor, ruiny ztraceného Galakonu a země Kůží.

Srdcem marky je úrodné údolí Mandry, kde žije většina jejího obyvatelstva. Čím dále se od řeky člověk vydává, tím méně znamenají císařské zákony a staré mapy. Za Mandraborem leží bažinaté ruiny Galakonu, nikdy neutichající Burasy a Zubače, odkud sestoupila vojska Azarr Kula. Ještě dále na sever stojí záhadná Císařská koruna a na samém okraji známého světa se nad Všehomořím zvedají vrcholy Severní koruny, kde má podle tradice spočívat Solar Voktar.

Zalukansko proto nikdy nebylo pouze jednou z mnoha zemí Říše. Bylo její markou a štítem – místem, kde se o skutečné hranici císařské moci nerozhodovalo v listinách, ale na hradbách.

Základní údaje

Marka tří zemí

Zalukansko je politickým spojením oblastí, které mají někdy více důvodů stát proti sobě než při sobě. Nejvýznamnější je Požeransko, nejlidnatější a nejúrodnější část marky, jejíž život se soustředí kolem Mandry. Odtud pochází většina obilí, vojáků i staré pozemkové šlechty. Na západě leží Reganta, obrácená k Všehomoří. Její přístavy, obchodní rody a městské rady tradičně omezovaly moc pozemkové aristokracie a jednotlivá města spolu soupeřila způsobem, který často překračoval hranici běžné obchodní rivality. Korzárství, sabotáže a dokonce snahy přivést mořské nestvůry k přístavům konkurentů nebyly neznámé.

Třetí oblastí je Potauří, chudší a sušší krajina blíže Aberatám. Osídlení je zde řidší, vzdálenost od skutečné moci markraběte větší a místní společnost má pověst drsnější a méně zákonné. Potauří je spojováno s pašeráky, zbojníky, šmérem, nevysvětlitelnými zmizeními i pověstmi o kultech Třetího Slunce.

Markrabě Zalukanska tak nikdy nevládl jednolité zemi. Musel udržovat rovnováhu mezi požeranskou šlechtou, bohatými regantskými městy, obtížně kontrolovatelným Potauřím, Luky na jihu a neustálou hrozbou přicházející ze severu.

Požeransko a údolí Mandry

Mandra je skutečnou páteří Zalukanska. Její široké údolí patří k nejúrodnějším oblastem severního Nemis a kolem Brače, Postolce, Ruskevnici, Terelevejna, Brivenu, Dankoviru a Mářského brodu vznikla hustá krajina polí, sadů, pastvin, vesnic a mlýnů. Pro cizince může být Požeransko překvapivé. Země známá jako vojenská marka zde místy působí jako klidná a dobře obdělávaná část Říše. Právě tato půda však živí nejen místní obyvatelstvo, ale také armády a města daleko za hranicemi kraje.

Ani zde však není bezpečí samozřejmostí. Úrodná a vlhká půda Manderského údolí je ideálním prostředím pro ankhegy. Jejich chodby podemílají cesty a stavby, ničí pole a kolonie těchto tvorů mohou během několika nocí zdevastovat celé hospodářství. Požeranská šlechta proto pořádá pravidelné hony, často před sklizní. Lov ankhegů zde není romantickou výpravou za nestvůrou, ale jednou z běžných povinností rytíře vůči vlastnímu panství.

Hlavním centrem oblasti je Brača, jedno z nejvýznamnějších sídel údolí. Její důležitost nespočívá v monumentálnosti, ale v poloze. Přes zdejší tržiště prochází zemědělská produkce okolních panství a ve válce se stejné cesty, sklady a povozy mění v zásobovací systém marky. Právě před Bračou se po smrti císaře shromáždili zalukanští rytíři před odchodem na jih.

Mandrabor a ztracený Galakon

Severně od Mandry začíná Mandrabor, mohutný les oddělující hustě osídlené Požeransko od ztraceného severu. Jeho jižní okraje stále využívají lovci, uhlíři a dřevorubci, ale s každou mílí směrem na sever lidské osídlení řídne. Mandrabor není neproniknutelnou hradbou. Právě naopak – během Azarr Kulovy invaze se ukázalo, jak dobře může rozsáhlý les skrýt pohyb celých kůžecích band. Od té doby se v Požeransku říká, že les nezastaví to, co přichází; pouze to skryje.

Za Mandraborem začínají země Galakonu. Přibližně pět set let před Kakofonií bylo velké Požeransko ještě převážně kůžecím územím. Říšská expanze Kůže postupně zatlačila na sever a na dobytém území vzniklo významné království Galakon, jehož moc sahala hluboko za Mandru. O několik staletí později však přišla nová kůžecí expanze a království bylo zničeno. Říše následně část jeho území získala zpět, ale sever už nikdy nedokázala zcela ovládnout. Právě tato zkušenost přispěla ke vzniku Zalukanska jako permanentně militarizované marky.

Paměť Galakonu zůstává v zalukanské kultuře mimořádně živá. Některé šlechtické rody stále používají tituly odvozené od panství, která jejich předkové neviděli celé generace. Pro ně představuje sever ztracené dědictví čekající na znovudobytí. Kůže vyprávějí stejný příběh opačně: lidé podle nich kdysi obsadili jejich zem a Galakon nebyl ničím jiným než několik staletí trvající okupací.

Samotné centrum někdejšího království dnes leží v rozsáhlých galakonských bažinách. Z vody a rákosí vystupují trosky hradeb, mostů, chrámů a věží a staré cesty mizí pod nánosy bahna. V ruinách se usadili Šarpové, pro které je zatopená krajina přirozeným prostředím. To komplikuje sny některých šlechticů o budoucí obnově Galakonu. Šarpové nejsou Kůže ani nepřátelé Říše a rodiny, které v ruinách žijí již po generace, mohou považovat za svůj domov tutéž věž, kterou nějaký požeranský pán označuje za dědictví svých předků.

Zubače a Burasy

Severozápadně od Požeranska se zvedají Zubače, vysoké a obtížně prostupné hory, které jsou dnes převážně kůžecím územím. Právě zde soustředil svou moc Azarr Kul a odtud později sestoupila jeho vojska do údolí Mandry. Zubače mají zároveň zásadní duchovní význam, protože se v nich nachází svatyně Popelavého vlka, duchovního vůdce kůžecího válečného hnutí. Nejde tedy pouze o horskou pevnost nepřítele, ale o jedno z míst, kde se kůžecí vojenská a náboženská moc spojují.

Nedaleké Burasy jsou jiné. Nad jejich vrcholy zuří bouře, která podle známých tradic nikdy neutichá. Hřmí v létě i v zimě, ve dne i v noci, a za vhodných podmínek je její hluboké dunění slyšet desítky mil daleko. Pro obyvatele severozápadního Požeranska je vzdálený zvuk Burasů běžnou součástí života, podobně jako tok řeky nebo vítr v korunách stromů. Učenci před Kakofonií předpokládali starou magickou příčinu, ale žádné všeobecně přijímané vysvětlení nikdy nevzniklo.

Císařská a Severní koruna

Ještě dále na sever stojí Císařská koruna, jedna z nejpodivnějších pevností celé marky. Její posádka před pádem Říše nepodléhala markraběti, ale přímo císařské moci v Kavale. Důvod nebyl nikdy veřejně vysvětlen. Pevnost leží daleko od hlavních center osídlení a její dlouhodobé zásobování bylo drahé, přesto zde císařové po generace drželi vlastní jednotky. Mezi Zalukanci proto kolují desítky teorií o tom, co Koruna skutečně střežila. Mohla chránit tajný průsmyk, starou stavbu, něco ukrytého pod zemí nebo naopak něco, co se ze severu nikdy nemělo dostat na jih.

Na samém severu u Všehomoří se potom tyčí Severní koruna, jeden z nejvyšších a nejméně přístupných horských masivů této části Nemis. Celé okolí leží hluboko v kůžecím území, přesto má pro říšskou kulturu téměř posvátný význam. Podle tradice zde během dávných tažení pronásledoval Solar Voktar velkého draka a v následném souboji padl. Některé verze příběhu tvrdí, že Voktar před smrtí zabil i svého protivníka, jiné nechávají osud draka nejasný. Někde mezi vrcholy má ležet Voktarův hrob. V pozdější tradici je Voktar připomínán jako lovec a Vlčí pán, jehož lov má podle některých věřících pokračovat dokonce i v Podsvětí.

Reganta, Pustina a Potauří

Západní Reganta představuje námořní a obchodní tvář Zalukanska. Její přístavy spojovaly marku s Všehomořím a před Kakofonií je využívaly také císařské koráby. Zdejší obchodní rody, cechy a městské rady jsou tradičně mnohem mocnější než jejich protějšky v Požeransku a místní aristokracie se s nimi musí dělit o skutečnou politickou moc. Rivalita mezi městy může nabývat velmi tvrdých podob a zahrnuje korzárství, sabotáže i další prostředky, které by ve vnitrozemí byly považovány za otevřený útok.

Od Potauří odděluje Regantu Pustina, rozsáhlá jizva po dávné magické katastrofě. Nejde o přirozenou poušť. Půda byla na některých místech vypálena do popraskané hlíny či téměř sklovitého povrchu a ani po staletích se zde běžná vegetace plně neobnovila. Voda je vzácná a pod povrchem žijí píseční červi, takže karavany Pustinu překračují jen s průvodci a snaží se na otevřeném terénu nezůstávat déle, než je nutné.

Za ní leží Potauří, nejsušší, nejchudší a nejméně kontrolovaná část marky. Řeka Taura nedokáže vytvořit tak úrodnou krajinu jako Mandra a sídla jsou od sebe vzdálenější. Blízkost Aberat se zde projevuje šmérem, zmizeními a dalšími patologickými jevy. V kraji se vypráví o podzemních tunelech vedoucích hluboko směrem k Aberatám i o kultech Třetího Slunce. Není proto náhodou, že Potauří získalo pověst kraje pašeráků, banditů a lidí, kteří se naučili řešit své problémy bez pomoci vzdáleného markraběte.

Lukanské hory a Lukové

Jižní hranici Požeranska tvoří Lukanské hory, domov Luků, jednoho z předimperiálních lidských národů Nemis. Lukové zde žili již za vlády Yuan-ti a nepodrobili se ani Ekarincům během První Solaris. Říše je po staletí označovala za kacíře, nikdy však nedokázala jejich horskou vlast skutečně ovládnout.

Nejblíže říšskému světu žijí Dolnolukové, jejichž známým sídlem je například Dračí spár. Obchodují s Požerany, slouží v žoldnéřských kompaniích a udržují se sousedy relativně dobré vztahy. Jejich náčelníci odvádějí marce určitý tribut a v případě potřeby poskytují bojovníky či průvodce, avšak sami tento vztah nepovažují za běžnou poddanskou povinnost. Pro markraběte jde o lenní závazek, pro Luka o smlouvu mezi dvěma stranami.

Hlouběji v horách žijí Bukarové a Dralukové, označovaní souhrnně jako Hornolukové či Praví Lukové. Zde už říšské zákony prakticky neexistují. Hornolukové zachovali starou víru založenou na úctě k predátorům, především drakům, a představě reinkarnace, při níž může člověk podle svých skutků vystoupat k dokonalejší formě života. Hluboko v horách má ležet dračí svatyně, kde se v mimořádných dobách scházejí náčelníci jednotlivých kmenů.

Hornolukánské šamanství může představovat jednu z nejdéle kontinuálně přežívajících předimperiálních lidských magických tradic. Je možné, že podobně jako nejstarší ekarinští šamani pracovalo s Podsvětím, přestože samotní Lukové tuto sílu vysvětlují zcela odlišně.

Bratři černého draka

S Luky je úzce spojena nejznámější zalukanská žoldnéřská organizace, Bratři černého draka, obvykle nazývaní Drakoniáni. Významnou část jejích členů tvoří právě Lukové a kumpanie tradičně chrání karavany, města a sídla nebo doplňuje vojska místní šlechty. Pro mladého Dolnoluka představuje služba mezi Drakoniány jednu z nejběžnějších cest z hor do širšího světa. Mezi jejich členy v mládí patřil také Bohuta a působnost organizace se postupně rozšířila daleko za hranice marky.

Během povstání Šeridanu došlo k situaci, kdy si hak Šeridan, tak imperiální síly najmuli značnou Drakoniánskou sílu. V rozhodující bitvě tak bojoval “drak proti drakovi”. Kromě velkých ztrát to také zanechalo temný šrám na historii kumpanie. Dodnes jsou mezi muži nebo rodinami sváry datující se zpět k povstání Šeridanu.

Fun fact: během Kakofonie si najmul Luther skupinu Drakoniánů, se kterou se přeplavil na Chult a vlivem osudu se tak účastnili boje s kultem Digorlina a přispěli k zastavení rotace Nemis.

Lóže Životodárců

Zalukansko bylo sídlem Lóže Životodárců, jedné z nejkontroverznějších částí Konsorcia. Její mágové studovali nekromancii, duchy, oživování neživé hmoty, flesh golemy a obecně hranici mezi životem a smrtí. Sídlo lóže leželo v Požeransku poblíž Lukanského podhůří.

V době Šeridanského komplotu vedl lóži susekár Dikron Bestijský. Životodárci podporovali Azarr Kulovu invazi jako součást širšího plánu Šeridanu, ale dopustili se zásadní chyby: věřili, že Kůže dokážou využít jako nástroj. Podcenili sílu Azarr Kula i Popelavého vlka a válka se nakonec obrátila také proti nim. Během obléhání lóže pronikla do jejího sídla družina Gudmunda Mantikory, Bohuty, Jezabel a Luthera de Lamorta. Dikron byl zabit a Lóže Životodárců prakticky přestala existovat.

Přibližně o rok později začala její obnova a novým susekárem se stal Luther de Lamorte, jeden z mužů, kteří Dikrona zabili. Nová lóže byla menší a opatrnější, ale dlouho si své obnovené existence neužila. Brzy poté přišla Kakofonie a Životodárci společně s ostatními mágy ztratili svou moc.

Smrt císaře a Hikranova usurpace

Smrt císaře Odrozana odstartovala události, které Zalukansko změnily ještě před samotnou Kakofonií. V Kavale převzal kontrolu nad císařským sídlem Kamir Broteran, rytíř Prvního řádu. Zatímco část Říše jej přijala jako ochránce hlavního města, jiní v něm spatřovali usurpátora. Nejmocnějším z jeho odpůrců se stal Hikran ire Voktar, král Latrepanu a švagr zesnulého císaře.

Hikran se prohlásil za obránce legitimní Říše a prakticky okamžitě si podřídil Zalukanskou marku. Následně svolal její lenní šlechtu a přikázal rytířům vytáhnout na jih proti Kavale. Nemis Intro 1: Rytíři zachycuje právě odchod těchto mužů od Brači, zatímco Nemis Intro 8: Druhá Říše ukazuje stejnou událost z Hikranova pohledu v Latrepanu.

Jeho vlastní rádci ho varovali, že Zalukansko zůstane bez obrany proti Kůžím a pirátům. Hikran však považoval tuto hrozbu za přehnanou. Podle něj se budoucnost Říše rozhodovala v Kavale a smyslem marky bylo chránit celek, nikoliv samu sebe. Jeho postoj nejlépe vystihovala věta: „Marka existuje jen proto, aby chránila Říši, ne naopak.“

Pro Hikrana šlo o projev povinnosti vůči Říši. Pro Zalukansko se z těchto slov měla brzy stát hořká připomínka jedné z nejhorších strategických chyb jeho dějin.

Azarr Kulova invaze

Azarr Kul zaútočil až po smrti císaře a odchodu velké části zalukanských rytířů na jih. Kůže využily okamžiku, kdy byla marka připravena o značnou část své vojenské elity, a sestoupily ze severu a Zubačů do údolí Mandry. Jejich cílem nebyla pouze kořist. Chtěly získat zpět své ztracené údolí a duchovní legitimitu jejich tažení poskytoval Popelavý vlk.

Pro Požerany jako by znovu začínal pád Galakonu. Pro Kůže pokračovala válka, která podle jejich vlastního výkladu nikdy skutečně neskončila. Hikranova chyba se tím ukázala v celé své tragické podobě: stáhl obránce marky, aby zachránil Říši před domnělým usurpátorem, a několik měsíců nato přišla válka přímo do země, kterou nechal nechráněnou.

Azarr Kulova invaze tak není jednou z mnoha pohraničních válek Zalukanska. Je přímým důsledkem rozpadu císařské moci a jednou z prvních ukázek toho, jak rychle se po Odrozanově smrti začal starý řád rozpadat.

Kakofonie a deset let úpadku

Když následně přišla Kakofonie, nezastihla Zalukansko jako prosperující marku. Země už měla za sebou odchod rytířstva, válku s Azarr Kulem, zničení Životodárné lóže a rozsáhlé škody v Požeransku. Teprve na tuto vyčerpanou společnost dopadla ztráta magie, zhroucení císařských institucí, epidemie a další důsledky katastrofy.

Před krizí žilo v Zalukansku přibližně 5 až 5,5 milionu obyvatel. O deset let později jejich počet odhadujeme na 3,3 až 3,7 milionu. Pokles není rovnoměrný. Největší ztráty utrpěl sever a pohraničí, zatímco úrodné Požeransko přijalo velké množství uprchlíků. Některé části Manderského údolí proto mohou dnes působit dokonce přeplněněji než před katastrofou, přestože celková populace marky dramaticky klesla.

Hikranův nárok na Zalukansko nezmizel. Nadále se považuje za legitimního obnovitele císařského pořádku a marku za součást své mocenské sféry. Jeho skutečná schopnost ji spravovat je však omezená. Čím více sil věnuje zápasu o Kavalu a širšímu projektu své Druhé Říše, tím více musí požeranští páni, regantská města, místní komunity a žoldnéřské kumpanie zajišťovat vlastní bezpečnost. Hikran tak paradoxně chtěl ze Zalukanska vytvořit nástroj obnovy Říše, ale pomohl vytvořit Zalukansko, které se postupně učí existovat bez císaře i bez něj.

Na severu je tento proces nejviditelnější. Některé pevnosti byly opuštěny, další odříznuty a oblasti, které před deseti lety figurovaly v daňových registrech, dnes existují pouze na starých mapách. Kůže znovu upevňují svou moc a představa budoucího znovudobytí Galakonu je vzdálenější než kdy dříve.

Život po Kakofonii

Obnovená Lóže Životodárců přišla o magii jen několik let poté, co byla téměř zničena. Paradoxně však byla na takovou katastrofu připravena lépe než mnohé starší lóže. Její členové už jednou přišli téměř o všechno a jejich znalosti anatomie, nemocí a smrti nezmizely společně s kouzly. Někteří bývalí nekromanti se proto stali anatomy, lékaři, ranhojiči nebo odborníky na epidemie. Organizace, která byla kdysi obávána pro svou schopnost pracovat s mrtvými, může po Kakofonii zachraňovat životy právě proto, že mrtvým rozuměla lépe než většina živých.

Ještě více vzrostl význam Bratrů černého draka. Marka trpí nedostatkem rytířů, města potřebují vojáky, karavany ochranu a vesnice lidi schopné vypořádat se s nestvůrami. Drakoniáni jsou dostatečně organizovaní a zároveň kulturně propojení s Požerany i Luky, takže z obyčejné žoldnéřské kumpanie postupně vyrůstají v instituci, bez níž některé části Zalukanska prakticky nedokážou fungovat.

Podobně posílilo postavení Dolnoluků. Jejich bojovníci znají hory a nepotřebují rozkaz z Kavaly nebo Latrepanu, aby bránili vlastní domov. Ještě zajímavější může být situace hluboko v horách. Zatímco magie Církve a Konsorcia během Kakofonie selhala, společenská autorita hornolukánských šamanů přežila.

Pokud hornolukánské šamanství skutečně používá odlišný způsob práce s Podsvětím, mohou dnes Lukanské hory uchovávat poznání, které Říše po tisíc let považovala za primitivní pověru. To, co bylo na vrcholu Říše důvodem k označení Luků za kacíře, může být po Kakofonii jednou z jejich největších výhod.

Zalukansko dnes

Deset let po Kakofonii Zalukansko stále žije. Mandra teče a její pole stále živí miliony lidí, Brača obchoduje, regantské lodě vyplouvají na Všehomoří a Dolnolukové stále sestupují z hor na tržiště. Lutherova Lóže Životodárců znovu stojí a na cestách lze stále potkat rytíře nesoucí erby rodů starších než samotná marka.

Jenže stará jistota je pryč. Některé hrady přišly o své pány během Hikranova tažení. Severní cesty jsou prázdnější, řada titulů označuje panství, kam jejich držitelé už nemohou bezpečně vstoupit, a císařské mapy stále zakreslují jako součást marky území, kde už po celé roky nebyl žádný říšský úředník.

Nad Burasy stále hřmí. V Zubačích stojí svatyně Popelavého vlka. Císařská koruna stále mlčí o důvodu své existence. Za ní začíná země Kůží a ještě dál se nad Všehomořím tyčí Severní koruna s údajným hrobem Solara Voktara.

Hikran ire Voktar odvedl rytíře Zalukanska na jih, protože věřil, že největší nebezpečí pro Říši leží v Kavale. Lidé marky se od té doby naučili, že jejich vlastní svět funguje podle jiného pravidla:

„Říše může padnout jednou. Hranice padá každou noc.“

Postavy ze Zalukanska

Zalukanský původ může vytvořit mimořádně rozdílné postavy. Člověk může pocházet z požeranského rytířského rodu, jehož otec odešel s Hikranem na Kavalu, ze statku pravidelně sužovaného ankhegy nebo z rodiny uprchlíků ze severu. Může být potomkem galakonské šlechty, která stále uchovává klíče od dávno ztraceného hradu, regantským námořníkem, potaurským pašerákem, Dolnolukou ze Spáru, Drakoniánem, bývalým učedníkem Životodárců nebo lovcem, který strávil většinu života na hranici Mandraboru.

Pro Zalukance je proto mnohem důležitější než samotná příslušnost k marce otázka, odkud přesně pochází. Stejně důležitý je jeho vztah k Hikranovi a válce o Kavalu. Pro jednoho může být Hikran ire Voktar posledním velkým králem, který se pokouší zachránit Říši; pro jiného mužem, který kvůli vlastnímu snu odvedl jejich otce a bratry právě ve chvíli, kdy Azarr Kul sestupoval z hor.

A někde pod tím zůstává starší otázka Galakonu. Zda je sever zemí, kterou je třeba jednou získat zpět, nebo místem, o které se lidé a Kůže přetahují už tak dlouho, že žádná strana nemůže pravdivě tvrdit, že patří pouze jí.

V Zalukansku totiž hranice nikdy nebyla čára na mapě. Hranice je místo, které ještě někdo dokáže ubránit.

Magická jizva Kakofonie

Požeransko bývalo ještě před pádem Říše mimořádně výnosnou zemědělskou oblastí. Část této prosperity však nebyla pouze dílem půdy a zavlažování. Po generace zde působili Životodárci a místní správci využívali magii typu Plant Growth, ochranné rituály a podporu zavlažovacích systémů k tomu, aby udrželi vysoké výnosy i v méně úrodných částech údolí Mandry.

Kakofonie tuto podporu přerušila během jediné sezóny. Pole, která byla po generace schopna uživit husté osídlení, začala dávat jen zlomek obvyklé úrody. Některé zavlažovací systémy selhaly úplně, protože jejich klíčové části byly navrženy s předpokladem magické údržby. Potravinový šok přišel právě ve chvíli, kdy Hikran ire Voktar odvedl velkou část rytířstva do boje o Kavalu a kdy se přes Zubače začala valit Azarr Kulova invaze. Zalukansko tak nebylo pouze vojensky obnažené. Do války vstupovalo už oslabené hladem, nedostatkem zásob a zhroucením systému, na kterém Požeransko po generace stavělo svou prosperitu.

RHoD: válka, která definovala Požeransko

Dochované záznamy z tažení proti Azarr Kulovi zachycují Požeransko podrobněji než téměř kteroukoli jinou epizodu jeho dějin. Sorokův Přívoz byl opevněnou zdržovací pozicí na přístupu do údolí; za ním následovaly Dankovir, Briven a především Brača, kterou doboví velitelé považovali za klíč k celé Mandře. Kůže Braču znaly jako Ur-Már. Během války se ukázalo, jak marka skutečně bojuje: rytíři tvořili těžkou mobilní zálohu, kolem nich působily družiny a lehká jízda a místní obyvatelstvo bylo v nouzi mobilizováno jako pěchota a střelci. Signální rohy sloužily k řízení pohybu družin a rytířské protiútoky kryly organizované odpoutání pěchoty.

Sorokův Přívoz skrýval dvě starší vrstvy. Dvanáct kamenů na tržišti, které místní pokládali za symbol Sluncí, bylo zapomenutou teleportační bránou s adresovacími runami. Pod pilíři dávno nefunkčního mostu se navíc nacházela jizva vedoucí do Ugharu. Během invaze byly oba prvky znovu využity.

Brača byla nejen pevností, ale sídlem markraběnky Kespie a centrem požeranské rytířské kultury. Zdejší velké turnaje uchovávaly tradici, podle níž mohl vítěz požádat markraběnku o přání, ale panovnice měla právo nejprve požadovat službu po něm. Ve městě stál významný Kiařin dóm s paladiny a působila zde světská, církevní i magická elita.

Azarr Kulova armáda nebyla homogenním vojskem. Vedle disciplinovaného kůžecího jádra zahrnovala klanové kontingenty, jízdní skupiny na Kraxech, obry, ettiny, hell houndy, wyverny a další auxiliáře. Kořist byla důležitou součástí jejich válečné kultury a jednotlivé skupiny měly rozdílnou disciplínu. Duchovním motorem tažení byl Popelavý vlk, kterému byly obětovány tisíce zajatců a který Azarr Kulovi poskytoval vize.

Právě z tohoto tažení pochází velká část známých příběhů Gudmunda Mantikory, Luthera de Lamorte a Bohuty. Gudmund bojoval s požeranskými rytíři a lehkou jízdou, Luther znovu objevil mechanismus starých teleportů a vstupoval do Ugharu a Bohutova minulost propojila válku s rozpadlými Bratry černého draka. Gudmund byl v závěru tažení ztracen; Luther později vytvořil z vlastních vzpomínek rekonstrukci jeho osobnosti ve flesh golemovi a družina s tímto konstruktem vyrazila ke Svatyni Popelavého vlka. Kampaň zde zůstala nedokončena.

Lví chrám v Pustině

Jedním z nejpodivnějších známých míst Pustiny je Lví chrám, monumentální stavba vytesaná či vystavěná v podobě obřího lva. Mezi jeho předními tlapami se otevírá široký klenutý vstup a nad ním se zvedá mohutná lví hlava s rozevřenou tlamou. V době RHoD byl chrám po staletí považován za opuštěný, ale skutečnost byla podstatně temnější.

Starší výprava Capitora Munkovarda zde skončila katastrofou a Munkovard se stal jediným známým přeživším. Po letech se do chrámu vrátil s Divokou partou. Uvnitř nalezli nemrtvé kněze Sluncí, kteří stále nosili zlaté církevní amulety, udržovali prostory chrámu a stahovali mrtvá těla do zvláštního žlutého bazénu. Správcem komplexu byl Herrdark, někdejší kněz, který přešel do stavu prakticky odpovídajícího lichovi. Družina se mu podle všeho vyhnula a jeho přesné možnosti i způsob proměny zůstaly neodhalené.

Chrám byl zároveň domovem behira Varanthiana a místem, kde Wyrmlord Ulwai vyjednala s Herrdarkem takzvaný Lví dar – vojsko napůl živých a napůl mrtvých lvích bytostí určené k podpoře Azarr Kulova útoku na Sorokův Přívoz a Braču. Lví chrám je proto nejen pozůstatkem nejasné starší historie Pustiny, ale také jedním z nejlépe doložených míst, kde se církevní symbolika, nekromancie a podsvětní vlivy prolnuly do jediné anomálie.

Dolnolukané a Dračí spár

Dolnolukané tvoří nejusedlejší větev lukanského obyvatelstva. Jejich čtyři větší državy leží na strmém, obtížně přístupném úpatí Lukanských hor a přístupové cesty jsou po staletí zpevňovány palisádami, valy a menšími obrannými stanovišti. Tyto fortifikace nevznikly primárně proti Kůžím, ale jako pojistka proti opakovaným říšským výpravám do hor. Dolnolukané jsou pragmatičtí řemeslníci, pastevci a horníci a dlouhodobě fungují jako prostředníci mezi divočejšími Hornolukany a obyvateli údolí Mandry. Právě tato prostřední pozice způsobuje, že je ani jedna strana nepovažuje zcela za své.

Na rozdíl od většiny Hornolukanů žije mnoho Dolnolukanů přímo mezi Říšany, vstupují do šlechtických družin a žoldnéřských kompanií a tvořili také tvrdé jádro Bratrů černého draka. Část přijala kult obou Sluncí a v jejich državách lze nalézt malé kiařské a emnirovské svatyně. Neznamená to však úplné opuštění dračích tradic. Draci zůstávají všudypřítomným kulturním symbolem a právě náboženský kompromis je jedním z dlouhodobých sporů s Hornolukany, kteří zpravidla uznávají pouze dračí kulty.

Nejlépe doloženou državou je Dračí spár. Městečko stoupá po strmém svahu v křivolakých úzkých ulicích a tvoří je převážně dřevěné domy; ještě na jaře může na střechách ležet sníh. Přístupová cesta prochází několika pásy palisád a v případě války se celé sídlo může rychle změnit v pevnost. Ulice zdobí mohutné dřevěné skulptury draků, někdy vyšší než člověk, které vystupují z fasád a roztahují křídla nad cestou. Chrám Sluncí zde v době RHoD nestál, ale na některých domech byly namalované sluneční symboly.

Společenským centrem byl velký hostinec Oko Ještěra, zatímco pro méně nápadné návštěvníky sloužila zapadlá Moruše. Říšský dům fungoval jako zastupitelství a kontaktní bod pro jednání s markou. Mocenským středem byla Dračí síň, sídlo bojara a jeho družiny. Místní trh a hostince byly zároveň místem obchodu s dračími šupinami, zuby, kostmi, řezbami a příležitostně i hodnotnějšími předměty vyrobenými z dračích ostatků.

V době Azarr Kulovy invaze vládl Dračímu spáru bojar Barro. Bojar zde nebyl městským starostou, ale rodovým vůdcem přibližně odpovídajícím říšskému baronovi. Barro původně Capitora Munkovarda ujišťoval, že po skončení preventivního tažení proti Gwardům vytáhne Dračí spár a další državy na pomoc Požeransku. Po návratu však slib popřel, Munkovarda nechal spoutat a veřejně odmítal vstoupit do války. Jeho okázalá veselost byla podle svědků pouze fasádou zakrývající silný strach.

Pozdější informace tuto změnu vysvětlují. Mistr Latrobal z Lóže životodárců, ovládaný Rovnicí nevyhnutelnosti a zapojený do podpory invaze, unesl jednu z Barrových dcer. Barro tak byl postaven před volbu mezi pomocí Požeransku a bezpečím vlastní rodiny. Latrobal se k dívce později vyjadřoval jako k „přítelkyni“, ale dobové materiály jeho vztah k ní popisují jako únos a prostředek nátlaku. Případ Dračího spáru je jedním z nejlepších příkladů toho, jak Šeridan během krize neovládal pouze mágy, ale dokázal jejich prostřednictvím ochromit i spojence Říše bez otevřené bitvy.

Vrát a Stržený most

Na severním směru Azarr Kulova postupu stála stará pevnost Vrát. V době invaze ji obsadil kůžecí předvoj vedený generálem Kothem. Střet Divoké party s Kothovými silami proběhl ještě před hlavními zdržovacími operacemi v údolí. Události ve Vrátu se odehrály při hře naživo a nejsou proto zachyceny v dochovaných textových logách.

O několik dnů cesty dále ležel samostatný kamenný most přes hlubokou propast. Nebyl součástí Vrátu ani jeho opevnění; jeho význam byl čistě geografický a strategický. Družina rozpoznala, že zničení přechodu může Azarr Kulovu armádu donutit k obtížné objížďce a koupit Požeransku několik kritických dní.

Akce se změnila v jeden z nejznámějších střetů tažení. Zatímco Gudmund Mantikora a Bohuta poutali pozornost kůžecích stráží, jejich popelavých vlků a wyverny, Luther de Lamorte se dostal pod konstrukci mostu se dvěma svitky vysoké magie. Nakonec vyvolal zemního elementála přímo z kamene stavby a přikázal mu most zničit. Za ustupující družinou zůstala přes propast pouze dvě torza přerušené cesty.

Krátce poté se u Luthera poprvé naplno projevila nákaza získaná během stáže v Lóži Přeměny a proměnil se ve Vlka. Zničení mostu a první proměna proto v paměti tažení tvoří jeden souvislý příběh, přestože samotná proměna nastala až během navazující cesty. V okolí se zároveň objevovaly starší stopy symboliky tří vlčích šrámů, což naznačuje, že působení Popelavého vlka v kraji předcházelo Azarr Kulově invazi.